NEW YORK: Politiky ve Washingtonu trápí náznaky konce obrovského strukturálního rozmachu Ameriky posledních pěti let: slabší perspektivy zisků, zvyšující se dluhy obchodních společností a s tím spojené zpomalování obchodních investic do fixního kapitálu, nových zákazníků a nových zaměstnanců. Je-li konjunktura opravdu u konce, strukturální míra nezaměstnanosti – neboli „přirozená míra“ či také „Nairu“ – vzroste na svou normální hodnotu mezi 4,5 až 5 %. Šéf americké měnové politiky Alan Greenspan může Americe pomoci před drahými penězi, ale nemůže vrátit zpět tento strukturální posun.

Co dělat? Jednání ve Washingtonu věští odklon od „zdravých a silných financí“ devadesátých let – zvýšených daňových sazeb a pevných kontrol výdajů, díky nimž na místo rozpočtových deficitů přišly rozpočtové přebytky. Republikáni navrhují velké daňové škrty, zatímco demokraté dávají přednost balíčku vyšších výdajů a opatrnějšího snižování daní se stejnými rozpočtovými náklady. Oba plány bez rozdílu by letošní rozpočtový přebytek jednoznačně zdevastovaly. A budoucí přebytky by zmizely do konce desetiletí, ne-li dříve.

Najdou se ale ekonomové, kteří nesouhlasí. Souhlasíme, že jak demokratický, tak republikánský návrh by přinesl vítané účinky. Výzkum – můj a jiných kolegů – potvrzuje, že změny v sazbě pro daň z příjmu soukromých osob (hlavní část Bushova plánu) mají vliv nejen na čistý příjem, ale i na strukturální nezaměstnanost. Je logické, že snížení daně z příjmu při zvýšení hodinové mzdy po zdanění povzbuzuje zaměstnance i zaměstnavatele snižováním nákladů a zvyšováním ziskovosti – do velké míry proto, že odvod z jmění zaměstnanců se dani z příjmu obvykle vyhýbá. Nutné je však odůvodnění pro snižování daně z příjmu s jeho nepříznivými průvodními jevy a vážnými vedlejšími účinky.

Nejstarší úvaha přiklánějící se na stranu proti daňovému snižování spadá do 50. let 20. století, k tzv. neokeynesianům, kteří snižování daní považovali za „protirůst“. Snížení daní, jež stimuluje spotřebitelskou poptávku více než investiční poptávku, odklání zdroje od produkování neobchodovatelných investičních statků – továren a kanceláří – k neobchodovatelným spotřebitelským statkům (včetně „trvanlivého“ majetku, jako jsou obytné budovy). A takový přesun zdrojů nutně zpomaluje tvorbu informační ekonomiky a produktivitu.

Další námitka proti snižování daní odráží názor pařížských ekonomů z osmdesátých let. Navrhované daňové snížení posílí dolar a toto reálné zhodnocení směnného kurzu přinutí zákazníky amerických firem hledat dodavatele v zahraničí, v důsledku čehož větší část zahraničních úspor bude probíhat formou čistého exportu do Spojených států. Pro financování zahraničních domácích investic bude ovšem dostupná menší část těchto úspor. Nelze čekat, že americká vláda zadusí jednogenerační boom, aby zlepšila život v zahraničí. Lze ji však požádat, aby se zdržela vědomého omezování investic a růstu ve zbytku světa.

Optimistickou premisou argumentace navrhovatelů snížení daně z příjmu je, že jejich opatření zvýší produkci a tudíž příjmy natolik, že to způsobí jen malé ztráty v příjmu z daní. Důkazem číslo 1 je Ronald Reagan a jeho daňový škrt z roku 1981. V té době ovšem byly příjmy z daní podpořeny drakonickou nápravou daňových mezer v zákonech. Tentokrát ale americký Kongres nenalezne v zákonech tolik mezer jako tehdy. Snížení daní by tedy bylo břemenem pro budoucnost v podobě buď od počátku omezených veřejných služeb anebo mnohem vyššího státního dluhu (či ještě v podobě velmi zhoršené pozice čistých aktiv). Toto břemeno by nemuselo být osudové, ale mělo by snížení daní vystavit několika námitkám.

Vážnou námitkou je, že zatímco břemeno Bushova daňového snížení by mohlo pokračovat donekonečna, jeho účinek by jednoho dne nutně ustal. S časem by se účinky podnětů postupně oslabovaly a strukturální zvýšení zaměstnanosti by zmizelo, neboť zaměstnanci i zaměstnavatelé by zbohatli v důsledku vyšších mezd po zdanění. Bushův tým nemůže toto dočasné řešení ospravedlnit na základě domněnky, že strukturální zhoršení je dočasné, poněvadž všichni víme, že budoucnost může být stejně tak lepší jako horší.

Další námitkou je, že pokud nemají být omezeny veřejné služby (s ohledem na národní důchod), daňové sazby musí dříve nebo později narůst výš než v situaci, kdyby se musely vypořádávat s rostoucím státním dluhem nebo sníženou pozicí aktiv (s ohledem na národní důchod), jež by byla důsledkem. Díky růstu produktivity – požitku, který si dnešní generace zaslouží – se Prezident Bush bez pevných základů snaží předvídat budoucnost s daňovými sazbami mnohem nižšími, než jsou teď. Na základě výpočtů odborníků, jako je Laurence Kotlikoff, však musíme daňové sazby zvýšit – tím více, čím déle budeme otálet – má-li vláda vyhovět nárokům sociálního zabezpečení týkajících se občanů narozených v době poválečné populační exploze, kteří budou odcházet do důchodu za zhruba dvacet let. Daně je třeba zvýšit už nyní, aby se domácnosti mohly lépe orientovat v tom, kolik si budou moci dovolit utrácet.

Nejsmutnější stránkou Bushovy hospodářské politiky je, že se otáčí zády k tradičnímu přání Američanů, aby zemi zanechali v lepším stavu, než v jakém ji našli. V devadesátých letech jsme tento „meliorační“ duch vyjadřovali politikou daní dostatečně vysokých na to, abychom mohli splácet státní dluh a dostali se na pozitivní úroveň čistých aktiv – a získali možnost budoucího snižování daní. V nynějším příklonu Washingtonu k rozsáhlým daňovým škrtům a obrovskému nárůstu výdajů cítíme hluboký a znepokojující odklon od ekonomické filozofie.