Návrhy na ekonomickou reformu v kontinentální Evropě se objevují znovu a znovu. Proces jejich výběru však nepředstavuje ani tak jednotnou a vyargumentovanou debatu jako spíše probíhající politickou aukci, při níž obhájci partikulárních zájmů usilují o hlasy pro takovou změnu politiky, z níž budou mít prospěch.

Někteří lidé tvrdí, že překážkou dobře fungující ekonomiky je přebujelý sociální stát v kontinentální Evropě, a řešení spatřují v seškrtání výdajů, které by mělo začít zvýšením věkové hranice pro odchod do důchodu. Podle jiných je brzdou celý přehnaně velký veřejný sektor a řešení spočívá ve snížení daňových sazeb. Nejnovější pohled, k němuž se hlásí i Evropská komise, pak uvádí jako viníka nedostatečnou infrastrukturu a navrhuje vybudování většího počtu mostů a tunelů.

Takový přístup však nikdy nepronikne k jádru věci. Hlavní sociální hodnoty Západu činí z vysoké hospodářské výkonnosti morální imperativ podobný svobodě projevu nebo soudu s porotou. Evropa bude navíc bezpochyby muset transformovat své ekonomické instituce, mají-li v ní vzniknout vysoce výkonné ekonomiky. Dosažení široké shody na těchto změnách přitom vyžaduje řešení některých základních otázek, jež byly až dosud opomíjeny.

Skutečná debata o zásadní reformě musí začít zřetelnou koncepcí ekonomické výkonnosti - toho, co vytváří zdravou podnikatelskou sféru. Významným prvkem je produktivita práce. Pouze ekonomika s vysokou produktivitou může nabídnout všem nebo alespoň většině lidí v produktivním věku široké možnosti pracovního uplatnění při vysoké úrovni mezd.

Vysoká produktivita však není jediným prvkem vysoké výkonnosti. Další prvek tvoří vzkvétající a prosperující účastníci trhu. K tomu je potřeba, aby byli zaměstnanci odměňováni více než jen peněžní formou - je třeba si získat myšlení zaměstnanců, zapojit je do řešení problémů, přimět je k odhalení vlastního nadání a rozšířit jejich schopnosti. Osobní růst je sám o sobě cílem, ale zároveň představuje zdroj vysokého pracovního uspokojení a zaměstnanecké loajality, které zvyšují participaci pracovních sil a snižují nezaměstnanost, což vede k existenci většího počtu kvalitních pracovních míst.

Co je zapotřebí k dosažení vysoké výkonnosti? V podstatě je to produktivní změna, kterou nazývám ekonomickou dynamikou . Mají-li se zaměstnanci rozvíjet, musí být zakotveni na stimulujícím pracovním místě, kde budou řešit nové problémy, zvládat těžší úkoly a usilovat o rozšíření svých schopností. Méně evidentní je pak skutečnost, že stát nemá zájem o změny, které budou vedeny špatným směrem nebo bezúčelně; jde mu o investice, jež se finančnímu sektoru jeví jako produktivní.

Konec devadesátých let přinesl důkazy, že nízká dynamika je spojena se slabou hospodářskou výkonností, zejména pak s nízkou prosperitou. Ze 12 velkých ekonomik OECD byly tři - německá, italská a francouzská - nápadně nedynamické: nechaly si ujít investiční boom z devadesátých let nebo se k němu připojily strašlivě pozdě. Tytéž ekonomiky se ostatně řadily na konec žebříčku či těsně před něj v otázce nezaměstnanosti a participace pracovních sil, a to před boomem i nyní.

Jaké jsou požadavky na dynamiku? Robert Shiller z Yaleovy univerzity naznačil, že se domnívám, že Evropané postrádají dynamiku kvůli nedostatku podnikatelského ,,ducha". Zamýšlel jsem se nad patrnou rozpačitostí Evropanů při vydělávání peněz a spekuloval jsem, že jejich školství možná ubírá jistou dávku hravosti a tvořivosti. Problém Evropy si však vysvětluji jinak. Už proto, že je těžké posoudit, zda jsou kulturní vzorce příčinou, či důsledkem dynamických ekonomik.

Podle mého názoru závisí stupeň dynamiky hospodářství určitého státu na tom, zda tento stát zavede některé klíčové ekonomické instituty - jako jsou zákon o podniku, firemní dohled, připravenost obyvatel k podnikatelskému životu, rozvoj finančních nástrojů typu akciového trhu a tak dále. Obecné nástroje jako vláda zákona či zajištění dostatečné osobní a národní bezpečnosti pro ochranu výdělků, úspor a investic jsou zapotřebí pro jakoukoliv tržní ekonomiku, dokonce i pro tržní socialismus; pro dynamiku jsou však nedostatečné.

Pro toto tvrzení existují důkazy. Před nedávným boomem se dalo předvídat, jak si 12 velkých ekonomik OECD povede, podle pouhé znalosti procenta populace s univerzitním diplomem, indexu OECD hodnotícího překážky v podnikání a šíře akciového trhu (měřené tržní hodnotou akcií v oběhu v poměru k HDP během let před boomem).

Tyto důkazy, které spojují zaměstnanost s dynamikou a dávají do souvislosti dynamiku jak s prospěšnými institucemi, jako je vyvinutý akciový trh, tak i s institucemi obstruktivními, například s nesčíslným počtem povolení nutných pro založení nové firmy, představují pokrok v našem pohledu na stimulaci zdravých ekonomik. Je užitečné vědět, že vytvoření ekonomické dynamiky předpokládá daleko více než jen soukromé vlastnictví a že z omezení na trhu práce nelze vinit výlučně vysokou nezaměstnanost.

Existují důkazy, které dávají do přímé souvislosti vysokou výkonnost - tedy vysokou zaměstnanost a vysokou produktivitu - s existencí institucí, jež jsou z hlediska dynamiky pokládány za užitečné, a naopak s absencí institucí pokládaných za škodlivé? Takový důkaz vychází najevo i na malém příkladu dvanácti velkých ekonomik OECD.

Podle odhadu jedné průřezové analýzy těchto zemí je univerzitní vzdělání prospěšné pro všechny tři prvky ekonomické výkonnosti: míru zaměstnanosti (v poměru k počtu obyvatel v produktivním věku), míru nezaměstnanosti (v poměru k počtu pracovních sil) i produktivitu práce. Vysoké skóre v indexu OECD hodnotícím překážky v podnikání naproti tomu ovlivňuje všechny tři prvky výkonnosti nepříznivě. Index ochrany pracovního místa je pak nepříznivý pro produktivitu, ale nemá jednoznačný dopad na zaměstnanost či nezaměstnanost.

Již jsem naznačil, že výkonnost ekonomik kontinentální Evropy omezuje jejich organizační struktura. Tato korporativistická struktura - s odbory, zaměstnaneckými radami, konfederacemi zaměstnavatelů a velkými bankami - usnadňuje přímé zásahy do ekonomického rozhodování a poskytuje ochranu a právo veta zájmovým skupinám.

Faktem zůstává, že mezi 12 velkými státy OECD je vyšší stupeň korporativismu, jak je běžně definován, volně spojen s nižší zaměstnaností a nižší produktivitou práce. Jako příčina těchto negativních důsledků se jeví skutečnost, že vysoká míra korporativismu je v těsném vztahu s potlačenou podnikavostí a obstruktivní ochranou pracovních míst. Korporativistická struktura však sama o sobě nesnižuje ekonomickou výkonnost.

I zde se pravda skrývá v nuancích. Právě proto by Evropa měla debatovat o skutečných problémech kontinentu, a neuzavírat své ekonomiky do korporativismu tím, že začlení ,,sociálně-tržní hospodářství" do rýsující se ústavy EU.