AMSTERDAM – Nizozemská armáda operuje od roku 2006 jako součást NATO v jednom odlehlém a divokém koutě Afghánistánu. Boj proti Talibanu bývá někdy těžký. Ze zhruba 1800 nizozemských mužů a žen jich 21 padlo.

V roce 2008 měly Nizozemcům přinést úlevu jednotky některého partnera NATO. Nikdo se však dobrovolně nepřihlásil, a tak byla nizozemská mise o dva roky prodloužena. Nyní ovšem sociální demokraté v nizozemské koaliční vládě prohlásili, že už toho bylo dost. Nizozemští vojáci se budou muset vrátit domů. Protože s tím však křesťanští demokraté nesouhlasí, nizozemská vláda padla.

To je nadmíru nepříjemné pro amerického prezidenta Baracka Obamu, který v Afghánistánu potřebuje veškerou pomoc, a to i od malých spojenců, i kdyby jen z politických důvodů. Pro mnoho Američanů zejména neokonzervativního přesvědčení by mohlo chování Nizozemců potvrdit veškerá jejich podezření o proradných Evropanech závislých na hmotných požitcích, kteří jsou stále až dětinsky odkázaní na americkou vojenskou ochranu. Kdykoliv jde do tuhého, tvrdí tito lidé, Evropané vycouvají.

Faktem je, že dva strašlivé celosvětové konflikty sňaly v očích většiny Evropanů (Velká Británie je v tomto lehce odlišná) z války veškeré pozlátko. Zejména Němci nemají na vojenskou agresi žaludek, z čehož pramení jejich zdráhavost přijmout v Afghánistánu cokoliv jiného než jednoduchou policejní činnost. Majíce na paměti Ypry, Varšavu či Stalingrad, nemluvě o Osvětimi a Treblince, to mnozí lidé považují za správné. Přesto existují chvíle, kdy je pacifismus dokonce i v Německu nedostatečnou reakcí na vážnou hrozbu.

Pacifismus však ve skutečnosti nevysvětluje, co se stalo v Nizozemsku. Důvodem, proč se Nizozemci stavějí opatrně k pokračování v Afghánistánu, není trauma druhé světové války, nýbrž malé bosenské město s názvem Srebrenica. V polovině 90. let se Nizozemci nabídli, že budou Srebrenicu chránit před srbskými silami generála Ratka Mladiće. Podle pravidel Organizace spojených národů směli Nizozemci, vyzbrojení pouze krátkými palnými zbraněmi, bojovat výlučně v sebeobraně.

Letecká podpora byla přislíbena, ale nikdy nepřišla. Nepřítel zajal nizozemské rukojmí a hrozil jejich popravou. Svět poté přihlížel, jak nešťastní Nizozemci umožňují těžce ozbrojeným Mladićovým Srbům zmasakrovat zhruba 8000 bosensko-muslimských mužů a chlapců.

Ani tehdy neměl pacifismus nic společného s tím, co se stalo. Právě naopak: hlavním důvodem, proč se Holanďané nechali vmanévrovat do bezvýchodné situace bez vojenské podpory ze strany OSN nebo spojenců NATO, byla jejich přehnaná dychtivost hrát významnou roli, dosáhnout toho, aby je větší mocnosti braly vážně a aby si „mohli hrát s velkými chlapci“. V důsledku toho jim zůstal černý Petr. Když tedy dnes Nizozemci splnili svou povinnost v Afghánistánu, chtějí mít sociální demokraté jistotu, že se to nestane znovu.

Naděje, že překoná samu sebe a ovlivní USA, byla také významným důvodem, proč se Velká Británie připojila k invazi do Iráku, ačkoliv se veřejné mínění stavělo proti. Tony Blair se vyhříval v paprscích slávy, i když šlo ve skutečnosti jen o odlesk světla z USA.

Nebyla to však jen obyčejná národní pýcha; odhalila se tím základní premisa poválečné západní Evropy. Výměnou za ochranu ze strany USA jevili evropští spojenci vždy sklon souhlasit s americkou bezpečnostní politikou. Právě to udržuje NATO od roku 1949 funkční. Mělo to logiku, dokud NATO dělalo, co dělat mělo, totiž drželo Sověty na odstup (a Němce při zdi, dodávalo se tlumeným hlasem).

Po pádu Sovětského svazu NATO náhle zjistilo, že nemá jasný cíl (a Němce už nebylo potřeba držet při zdi). Mobilizovat lidi žijící v demokracii k vojenským podnikům nikdy není snadné. K tomu, aby Spojené státy vstoupily do druhé světové války, byl zapotřebí přímý útok Japonců na americké námořnictvo. A když v 90. letech sklouzávala do prudkých násilností bývalá Jugoslávie, USA ani Evropané nechtěli zasáhnout. Než jednotky NATO konečně podnikly vojenskou akci proti Srbům, bylo už zavražděno 200 000 bosenských muslimů.

Vojenskou alianci bez jasného společného nepřítele nebo jasného cíle je téměř nemožné udržet. NATO je stále ovládáno USA a evropští spojenci se stále podřizují, i kdyby to mělo být jen proto, aby udrželi alianci funkční – a v naději, že se jim podaří uplatnit na jedinou zbývající supervelmoc alespoň nějaký vliv. To znamená, že se Evropané účastní Američany iniciovaných vojenských dobrodružství, třebaže není zdaleka jasné, zda je to v souladu s národními či evropskými zájmy.

Lze si jen těžko představit, jak dlouho to ještě může fungovat. Demokratické země nelze žádat, aby riskovaly krev svých vojáků bez solidní podpory od svých občanů. Jediným řešením tohoto problému je, aby Evropané omezili svou závislost na USA a přijali větší zodpovědnost za vlastní obranu.

Toho již nelze dosáhnout na ryze národní úrovni. Žádná evropská země na to není dost mocná. Při absenci evropské vlády však nemůže existovat ani společná obranná politika, natož obranná armáda. Je to podobné jako problémy eurozóny: mohla by je vyřešit pouze politická jednota, avšak takový krok většina Evropanů stále není ochotna učinit.

A tak jsme uvízli na neuspokojivém statu quo , v jehož rámci se NATO snaží najít pro sebe nějakou roli, Američané si stále méně mohou dovolit být světovými četníky a Evropané usilovně hledají způsob, jak definovat své společné zájmy. Aliance ukovaná během studené války bude stále křehčí. Ať jsou totiž evropské zájmy jakékoliv, je nepravděpodobné, že je nejlépe ztělesňuje zdánlivě nekonečná válka s Talibanem.