PAŘÍŽ: V Nizozemsku nedávno klesla nezaměstnanost pod tři procenta. To je úroveň, o které si může většina Evropy od dob ropných krizí v sedmdesátých letech nechat jen zdát. Není to ostatně tak dávno, co nezaměstnanost v Nizozemsku činila více než 10 procent. Přišli snad Nizozemci na jakousi „čtvrtou cestu“ ke zvýšení hospodářského výkonu? Může se zbytek Evropy z této zkušenosti nějak poučit?

Někteří evropští pozorovatelé, pro něž je hospodářský výkon Nizozemí tuze překvapivý, tvrdí, že to není samo sebou a že musí jít o nějaký statistický trik. Mýlí se ale stejně hrubě jako ti, co před pěti lety pochybovali o ekonomickém růstu USA. Nejenže v Nizozemsku klesla míra nezaměstnanosti, spolu s jejím poklesem se začal rapidně zvyšovat podíl celé populace na trhu práce. Musíme však uznat, že poměr pracujících, které stát klasifikuje jako nemocné nebo práce neschopné – v současnosti celých 12 procent – zůstává rovněž vysoký. Tento poměr je dnes ale nižší, než byl v osmdesátých letech a proto lze tvrdit, že vyšší procento nezaměstnanosti se neskrývá za lékařskými potvrzeními.

Jiní pochybovační komentátoři mají za to, že vývoj, který dnes sledujeme v Nizozemí, je důsledkem zkrácení pracovního týdne. Průměrný pracovní týden v Nizozemí (pro zaměstnance na poloviční i plný úvazek dohromady) činí 27 hodin. Ve Francii je to například 29 hodin. Zastánci kratšího pracovního týdne coby cesty k vyšší zaměstnanosti skutečně nizozemský příklad často citují. Jejich oponenti ale považují zvýšení počtu pracovních míst v důsledku zkrácení pracovní doby za falešné řešení – za surovou výměnu pracovních hodin za zvýšený počet pracovníků.

Mýlí se ovšem oba znepřátelené tábory. Je pravda, že v Nizozemí došlo ke značnému zvýšení práce na poloviční úvazek, ale to je zapříčiněno především velkým růstem zaměstnanosti žen. Proto vyšším procentem práce na poloviční úvazek nelze automaticky vysvětlovat nižší nezaměstnanost v zemi.

Co tedy stojí za tajemstvím úspěšné tvorby pracovních míst v Nizozemsku? Prvotní důvod je snadné odhalit. Od počátku osmdesátých let byl růst mezd v zemi nižší, než jak by umožňoval technologický vývoj. Zisk firem se zvyšoval a vedl k novým investicím a tudíž k tvorbě pracovních míst. Je to klasický mechanismus, který funguje dokonale.

Těžší je ale nalézt faktory, které tento pomalý růst mezd umožnily. Já osobně vidím dva důvody:

Prvním je reforma podpory v nezaměstnanosti. Nizozemsko zavedlo reformu, která dává podporu v nezaměstnanosti do souvislosti s hledáním nového zaměstnání. Pokud nezaměstnaný odmítne „přijatelnou“ práci, která mu je nabízena, znamená to pro něj automatické ukončení vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Čím déle takový jedinec zůstává na podpoře, tím širší se stává definice „přijatelného“ zaměstnání. V praxi to znamená, že aby nezaměstnaná osoba nepřišla o státní příspěvek, musí přijmout „srovnatelnou“ práci během prvních šesti měsíců své nezaměstnanosti a jakoukoli nabízenou práci po osmnácti měsících na podpoře.

Druhým faktorem je spolupráce mezi společenskými partnery. Holanďané na toto téma hodně hovoří – a vědí proč. Neboť u kořene holandského zázraku leží dnes už téměř bájná wassenaarská dohoda, podepsaná roku 1982 zaměstnavateli, odbory a vládou. Tehdy bylo všem zainteresovaným jasné, že nizozemské hospodářství je na tom bídně. Wassenaarská dohoda byla jakýmsi bojovým plánem: bylo zaručeno zpomalení růstu mezd výměnou za opatření, jež měla vést ke snížení lidských výdajů na nezaměstnanost, počínaje financováním dřívějšího odchodu do důchodu a zkrácením pracovního týdne konče. Celkem vzato zůstali od té doby v Nizozemsku této strategii věrni.

Z nizozemských zkušeností by si měla vzít ponaučení celá Evropa. Ekonomické podmínky jsou dnes v západní Evropě dobré – někde dokonce lepší než kdy jindy – a zlepšují se i v mnoha zemích východní Evropy, které usilují o členství v Evropské unii. Evropské hospodářské systémy jsou ale náchylné k pravidelným recesím, které si vyžádají bolestné úpravy. Bez mechanismu společenské spolupráce by tyto úpravy mohly často vést k obrovskému nárůstu nezaměstnanosti. Se solidním mechanismem společenské spolupráce však přinejmenším existuje naděje, že se nezaměstnanosti vyhneme. Struktury takové sociální spolupráce je třeba navrhnout a vystavět co nejdříve – dokud jsou na tom naše ekonomiky dobře.

PAŘÍŽ: V Nizozemsku nedávno klesla nezaměstnanost pod tři procenta. To je úroveň, o které si může většina Evropy od dob ropných krizí v sedmdesátých letech nechat jen zdát. Není to ostatně tak dávno, co nezaměstnanost v Nizozemsku činila více než 10 procent. Přišli snad Nizozemci na jakousi „čtvrtou cestu“ ke zvýšení hospodářského výkonu? Může se zbytek Evropy z této zkušenosti nějak poučit?

Někteří evropští pozorovatelé, pro něž je hospodářský výkon Nizozemí tuze překvapivý, tvrdí, že to není samo sebou a že musí jít o nějaký statistický trik. Mýlí se ale stejně hrubě jako ti, co před pěti lety pochybovali o ekonomickém růstu USA. Nejenže v Nizozemsku klesla míra nezaměstnanosti, spolu s jejím poklesem se začal rapidně zvyšovat podíl celé populace na trhu práce. Musíme však uznat, že poměr pracujících, které stát klasifikuje jako nemocné nebo práce neschopné – v současnosti celých 12 procent – zůstává rovněž vysoký. Tento poměr je dnes ale nižší, než byl v osmdesátých letech a proto lze tvrdit, že vyšší procento nezaměstnanosti se neskrývá za lékařskými potvrzeními.

Jiní pochybovační komentátoři mají za to, že vývoj, který dnes sledujeme v Nizozemí, je důsledkem zkrácení pracovního týdne. Průměrný pracovní týden v Nizozemí (pro zaměstnance na poloviční i plný úvazek dohromady) činí 27 hodin. Ve Francii je to například 29 hodin. Zastánci kratšího pracovního týdne coby cesty k vyšší zaměstnanosti skutečně nizozemský příklad často citují. Jejich oponenti ale považují zvýšení počtu pracovních míst v důsledku zkrácení pracovní doby za falešné řešení – za surovou výměnu pracovních hodin za zvýšený počet pracovníků.

Mýlí se ovšem oba znepřátelené tábory. Je pravda, že v Nizozemí došlo ke značnému zvýšení práce na poloviční úvazek, ale to je zapříčiněno především velkým růstem zaměstnanosti žen. Proto vyšším procentem práce na poloviční úvazek nelze automaticky vysvětlovat nižší nezaměstnanost v zemi.

Co tedy stojí za tajemstvím úspěšné tvorby pracovních míst v Nizozemsku? Prvotní důvod je snadné odhalit. Od počátku osmdesátých let byl růst mezd v zemi nižší, než jak by umožňoval technologický vývoj. Zisk firem se zvyšoval a vedl k novým investicím a tudíž k tvorbě pracovních míst. Je to klasický mechanismus, který funguje dokonale.

Těžší je ale nalézt faktory, které tento pomalý růst mezd umožnily. Já osobně vidím dva důvody:

Prvním je reforma podpory v nezaměstnanosti. Nizozemsko zavedlo reformu, která dává podporu v nezaměstnanosti do souvislosti s hledáním nového zaměstnání. Pokud nezaměstnaný odmítne „přijatelnou“ práci, která mu je nabízena, znamená to pro něj automatické ukončení vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Čím déle takový jedinec zůstává na podpoře, tím širší se stává definice „přijatelného“ zaměstnání. V praxi to znamená, že aby nezaměstnaná osoba nepřišla o státní příspěvek, musí přijmout „srovnatelnou“ práci během prvních šesti měsíců své nezaměstnanosti a jakoukoli nabízenou práci po osmnácti měsících na podpoře.

Druhým faktorem je spolupráce mezi společenskými partnery. Holanďané na toto téma hodně hovoří – a vědí proč. Neboť u kořene holandského zázraku leží dnes už téměř bájná wassenaarská dohoda, podepsaná roku 1982 zaměstnavateli, odbory a vládou. Tehdy bylo všem zainteresovaným jasné, že nizozemské hospodářství je na tom bídně. Wassenaarská dohoda byla jakýmsi bojovým plánem: bylo zaručeno zpomalení růstu mezd výměnou za opatření, jež měla vést ke snížení lidských výdajů na nezaměstnanost, počínaje financováním dřívějšího odchodu do důchodu a zkrácením pracovního týdne konče. Celkem vzato zůstali od té doby v Nizozemsku této strategii věrni.

Z nizozemských zkušeností by si měla vzít ponaučení celá Evropa. Ekonomické podmínky jsou dnes v západní Evropě dobré – někde dokonce lepší než kdy jindy – a zlepšují se i v mnoha zemích východní Evropy, které usilují o členství v Evropské unii. Evropské hospodářské systémy jsou ale náchylné k pravidelným recesím, které si vyžádají bolestné úpravy. Bez mechanismu společenské spolupráce by tyto úpravy mohly často vést k obrovskému nárůstu nezaměstnanosti. Se solidním mechanismem společenské spolupráce však přinejmenším existuje naděje, že se nezaměstnanosti vyhneme. Struktury takové sociální spolupráce je třeba navrhnout a vystavět co nejdříve – dokud jsou na tom naše ekonomiky dobře.