Tváří v tvář nejistým vyhlídkám na znovuzvolení a obavám z úbytku pracovních míst začal americký prezident George W. Bush obviňovat jiné země a vyslal svého ministra financí Johna Snowa, aby na ostatních zemích požadoval zvýšení směnných kurzů, které by zdražilo zahraniční zboží pro americké spotřebitele. Právě toho se týkala nedávná Snowova cesta do Číny, avšak jeho mise nebyla ničím novým. Dva ze Snowových předchůdců, John Connally a James Baker, totiž absolvovali podobnou výpravu za politicky žádoucími směnnými kurzy.

Snowův požadavek na Čínu byl dosti zvláštní: obvykle nechodíme do obchodů a nežádáme majitele, aby zvýšil ceny. Příchod silných nových měn však vždy vyprovokovává nové a nové pokusy o využití směnných kurzů k politickým cílům.

Dvacet let po druhé světové válce, stejně jako v období mezi válkami, existovaly pouze dvě významné mezinárodní měny: britská libra a americký dolar. Do konce šedesátých let však libra natolik oslabila, že o ni mezinárodní trhy ztratily zájem. Místo ní se objevily nové významné měny, neboť silné ekonomiky Japonska a (západního) Německa vytvářely velké obchodní přebytky.

Američtí výrobci a vláda si stěžovali, že američtí zaměstnanci ztrácejí pracovní místa, poněvadž japonský jen a německá marka jsou uměle drženy na nízké úrovni. Americká vláda pod prezidentem Richardem Nixonem naléhala na Němce a Japonce, aby své měny revalvovali. Německo tak učinilo, ale Japonsko nikoliv, což rozběsnilo amerického ministra financí Johna Connallyho, který dělal vše možné, aby Japonce zastrašil. Stěžoval si, že Japonsko má ,,kontrolovanou ekonomiku" a nehraje podle pravidel.

Všechny strany pak na sebe začaly házet špínu a vyčítat si, která z nich nejvíce škodí světové ekonomice. Američané obviňovali Evropany a zejména Japonce, že rostou příliš pomalu, zatímco Evropané a Japonci argumentovali tím, že USA vyvážejí do zbytku světa inflaci a zneužívají mezinárodní měnový systém za účelem udržení svého vojenského avanturismu (v té době ve Vietnamu).

Americká měnová expanze se pochopitelně stala ve válce o směnné kurzy sama o sobě zbraní. Vysoká inflace v USA odhalila problém směnných kurzů, neboť poukázala na nestabilitu dolarového standardu. Connally přitom nazval dolar ,,naší měnou, ale vaším problémem".

USA nakonec přinutily Japonsko revalvovat měnu tím, že v srpnu 1971 zničily mezinárodní měnové uspořádání. Američané nejprve jednostranně zrušili konvertibilitu zlata vůči dolaru - páteř fixního, ale regulovatelného režimu směnných kurzů, ustaveného po druhé světové válce na konferenci v Bretton Woods - a posléze se spojili s evropskými státy a donutili Japonsko k revalvaci jenu vůči dolaru o 16,9%. (Japonský ministr financí tehdy pohrozil, že spáchá harakiri, bude-li hodnota revalvace nastavena na 17%.)

Konec režimu fixního směnného kurzu však pro průmyslové země neznamenal konec aktivistického řízení měn. Scénář z počátku sedmdesátých let se v polovině let osmdesátých zopakoval s plovoucími kurzy, kdy ministři financí nejvýznamnějších zemí na svých schůzkách nejprve přinutili japonský jen a německou marku k oslabení vůči dolaru, aby se v roce 1987 pokusili udržet kurzy stabilní.

Obě tyto historické epizody skončily chaosem. Krach brettonwoodských dohod v roce 1971 ani zdaleka nezastavil inflaci a rozpoutal synchronizované měnové vzedmutí. Úsilí o udržení jenu ve shodě s americkými stanovisky zase o desetiletí později vytvořilo japonskou hospodářskou bublinu, z jejíhož následného prasknutí obviňovali mnozí Japonci Ameriku.

Také dnes čelí americký dolar výzvám ze strany dvou nových či nově významných měn: čínského jüanu a eura. A stejně jako v sedmdesátých a osmdesátých letech je i dnes stoupající asijská měna pokládána za mnohem větší hrozbu, protože právě v Asii dochází k největším obchodním nerovnováhám. Mimoto mají USA stále k dispozici mocnou zbraň, protože i ostatní země drží velké množství dolarů: podle současných odhadů je 46% amerických státních dluhopisů drženo v zahraničí.

Obě strany tak mohou hnát tuto hru až do krajnosti. Americká páka spočívá v tom, že zbytek světa je na osudu dolaru silně finančně zainteresován. Zbytek světa však současně může hrozit odprodejem dolarů.

Dnešní čínská vláda by si mohla ze zdánlivě vzdálených dramat sedmdesátých let vzít několik užitečných ponaučení. Nejbezprostřednějším a nejočividnějším z nich je skutečnost, že je obtížné odolávat tlaku USA dlouho - především v situaci, kdy se americká vláda ocitá pod tlakem významných domácích zájmových skupin, jejichž značné lobbistické schopnosti by mohly být využity k prosazování nové vlny obchodního protekcionismu.

Také svět - a USA především - by si mohl vzít určitá ponaučení. Předchozí epizody politicky motivovaného vytváření nových systémů směnných kurzů byly velmi chaotické a vyústily ve zvýšení mezinárodního napětí.

Z citového hlediska znamenají debaty o směnných kurzech obviňování cizinců za to, co se nedaří v domácí ekonomice. Takový přístup je jednak nezdravý a jednak nezralý, avšak nemusí nutně vést k velkým škodám. Horší je, pokud se ekvivalentem obviňování cizinců stane reakce ekonomické politiky v podobě zavádění nových forem obchodních bariér. Takový postup může v krátkodobém měřítku přinést uspokojení, ale ve skutečnosti ničí bohatství a podkopává tvorbu pracovních míst kdekoliv na světě.