NOVÉ DILLÍ – Pokračující hospodářská krize a vytrvalé schodky Spojených států čím dál silněji zpochybňují úlohu dolaru coby světové kotevní měny. Nedávné kroky k internacionalizaci čínského žen-min-pi vyústily v očekávání blížícího se posunu v globální měnové soustavě. Řada význačných ekonomů, včetně členů výboru Organizace spojených národů vedeného laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Josephem Stiglitzem, doporučuje, aby hegemonii dolaru vystřídal „globální rezervní systém“. Dlouhé dějiny globálních kotevních měn ale naznačují, že dny dolaru na výsluní patrně ani zdaleka nejsou sečteny.

Ve starověku Indie hospodařila s obchodním přebytkem vůči římské říši. Jak v prvním století napsal Plinius: „Neuplynul jediný rok, během něhož by Indie z Říma neodvezla 50 milionů sesterciů.“ Tato obchodní nevyváženost zapříčinila neustálé odčerpávání zlatých a stříbrných mincí a vyvolala v Římě nedostatek těchto kovů. Moderním výrazivem řečeno, Římané čelili měnové tísni.

Řím zareagoval snížením obsahu zlata a stříbra (starověký ekvivalent monetizace), což v impériu vyvolalo vleklou inflaci. Četné nálezy římských mincí v Indii však dokládají, že římská ražba byla mezinárodně akceptována ještě dlouho poté, co už muselo být jasné, že obsah zlata a stříbra v ní poklesl.

V šestnáctém století se po dobytí Jižní Ameriky stalo supervelmocí Španělsko. Mezi roky 1501 až 1600 přiteklo z Amerik do Španělska 17 milionů kilogramů ryzího stříbra a 181 tisíc kilogramů ryzího zlata a Španělsko peníze utratilo za války v Nizozemsku a jinde. Tento nárůst likvidity napříč Evropou zapříčinil jak ekonomický boom, tak inflaci.

Navzdory tomuto bohatství se Španělsko dostávalo do čím dál větší zadluženosti, až konečně třikrát zkrachovalo – v letech 1607, 1627 a 1649 – a dostalo se do strmého geopolitického úpadku. Přesto španělské stříbrňáky (známé jako „osmáky“ či španělské dolary) zůstaly hlavní měnou používanou ve světovém obchodě až do americké války za nezávislost. Španělská mince se ostatně v USA držela jako zákonné platidlo až do roku 1857 – tedy ještě dlouho poté, co už samotné Španělsko přestalo být významnou velmocí.

Do poloviny devatenáctého století se svět opíral o bimetalový systém založený na zlatě a stříbře. K roku 1870 však už většina předních zemí po britském vzoru přešla na zlatý standard.

Bank of England byla připravena na požádání směnit libru šterlinků za unci zlata (ryzost 11/122). Tento systém přerušila první světová válka, ale Británie se v roce 1925 ke zlatému zavěšení vrátila. Když ale propukla Velká hospodářská krize, Bank of England byla nucena volit mezi zajištěním likvidity pro banky a dodržením zlatého zavěšení. V roce 1931 se rozhodla pro to první.

Libra šterlinků přesto zůstala hlavní světovou měnou až do doby po druhé světové válce. Ještě v roce 1950 – víc než půlstoletí poté, co USA předstihly Británii na pozici největší průmyslové mocnosti světa – bylo 55 % devizových rezerv drženo v britské libře a mnohé země k ní stále zavěšovaly svou měnu.

Z této historie by měly být jasné tři věci. Zaprvé, globální měnová soustava založená na drahých kovech neřeší zásadní nevyváženosti globálního ekonomického systému. Zadruhé, drahé kovy neřeší problém inflace. A konečně, kotevní měna a základy ekosystému světového obchodu často o desítky let přežijí geopolitický úpadek kotevní země.

Po druhé světové válce byl vytvořen nový ekonomický řád, v němž jsou kotevní zemí USA. Brettonwoodský systém spojil americký dolar se zlatem v poměru 35 dolarů za unci a ostatní měny navázal na dolar (přestože občas umožňoval korekce).

Kaz systému tkvěl v tom, že oporou globálního hospodářského rozmachu byl jen potud, pokud byly USA ochotné deficitním hospodařením poskytovat dolary – šlo o tytéž schodky, které nakonec podkopaly schopnost Ameriky udržet cenu zlata na 35 dolarech za unci. V roce 1961 Spojené státy zareagovaly vytvořením Londýnského zlatého fondu, který ostatní země zavazoval, že USA proplatí polovinu jejich zlatých ztrát. Toto uspořádání ale rychle plodilo nespokojenost a Francie zlatý fond v roce 1967 opustila. Čtyři roky nato se brettonwoodský systém zhroutil.

Nebo nezhroutil? Navzdory problémům 70. let zůstal dolar dominantní světovou měnou a generace asijských zemí k němu v řadě za sebou zavěšovaly své měny. Stejně jako u brettonwoodského systému mohla periferní země (například Čína) růst velmi rychle, i když si kotevní ekonomika (USA) dopřávala laciné financování. Relativní vzestup Číny úlohu dolaru nesnížil – a dokonce ji mohl posílit. Ostatně Číňané, stejně jako Japonci v období svižného růstu, se až donedávna vzpírali internacionalizaci žen-min-pi.

Vstupujeme tedy do postdolarového světa? Vzdor vší bolesti zapříčiněné Velkou recesí nic nenaznačuje, že by svět zelené dolarovky opouštěl. Investoři nadále ochotně USA financují za nejhlubších úrokových sazeb a nominální efektivní směnný kurz dolaru se nezřítil.

I když Čína během deseti let předstihne USA a stane se největší světovou ekonomikou, kotevní měna může být odolnější než hospodářská a geopolitická dominance země jejího původu. Dolar tudíž pravděpodobně zůstane dominantní globální měnou ještě dlouho poté, co USA už na špici nebudou.