Letos na jaře jsme si připomněli třetí výročí vlny represí, při nichž kubánský režim zatknul a k mnohaletým trestům odsoudil 75 předních kubánských disidentů. Spolu s několika přáteli jsme brzy poté založili Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě a v září 2003 se v Praze konala jeho první konference.

Mám v živé paměti odvahu těch, kteří v sobě kdysi nalezli občanské sebevědomí, překonávali strach a vystupovali proti komunistické diktatuře. Mám v paměti i cinkot klíčů, kterými statisíce občanů rozezvonily na podzim 1989 Václavské a později i další náměstí někdejšího Československa. I proto jsem zazvoněním oslovil zmíněnou pražskou konferenci výboru na podporu kubánské demokracie. Chtěl jsem mezinárodní společenství upozornit na stav lidských práv na Kubě, podpořit kubánskou opozici a povzbudit všechny její prodemokratické síly. Diplomatické sankce namířené proti režimu Fidela Castra tehdy zavedla, byť spíše symbolicky, i Evropská unie.

Záhy poté však převládl názor opačný. Evropská unie navázala užší dialog s kubánským režimem, sankce byly podmínečně zrušeny a disidentům bylo dokonce dáváno najevo, že nejsou vítáni na půdě ambasád některých demokratických zemí. Na místo principiálního postoje zvítězil – jako už tolikrát v historii – ustrašený kompromis a politický alibismus. Kubánský režim na oplátku učinil demonstrativní gesto: malou část vězňů svědomí propustil, většinou ovšem lidi utýrané a těžce nemocné, jejichž úmrtí v nechvalně proslulých věznicích se nejvíce obával.

Podobné výsledky politických handlů jsme zažívali i my za někdejší železnou oponou. Právě tak i argumenty, že díky této evropské politice už k žádnému hromadnému zatýkání na Kubě nedošlo, velmi důvěrně známe. Demokracie projevila slabost a kubánský režim obratně přizpůsobil taktiku.

Respektuhodné organizace jako Reportéři bez hranic či Amnesty International evidují dostatek důkazů o násilí a šikanování svobodomyslných Kubánců, kteří mohou věru počítat s jiným zazvoněním, než bylo to na pražské konferenci. Jejich případy začasté nekončí před soudy, ale rovnou v nemocnici. Skupinky „bojovníků za revoluci“, ve skutečnosti kubánská tajná policie, surově napadají a z absurdních zločinů obviňují své politické odpůrce ve snaze zastrašit je či donutit k emigraci. Podobným plánovaným štvanicím se na ostrově říká „actos de repudio“, tedy „akty zapuzení“.

Násilí, vytvářející dojem pouhé pouliční kriminality, nebývá tak snadno prokazatelné, jako mnohaleté tresty vězení a není jim proto věnována patřičná pozornost. Tisíce bývalých politických vězňů ze střední a východní Evropy však mohou dosvědčit, že kopanec agenta tajné služby na ulici bolí stejně jako kopanec dozorce za vraty věznice. Bezmoc oběti státem řízené pouliční rvačky a vyhrožování rodině je prožívána stejně jako bezmoc týraného na vyšetřovně státní bezpečnosti. Mnoho evropských politiků, kteří se chtěli na místě seznámit se situací a s dodržováním mezinárodních úmluv, bylo v posledních letech demonstrativně vykázáno.

Považují-li někteří Evropané Kubu za vzdálenou zemi, o jejíž osud se nemusí zajímat, neboť mají svých problémů dost, měli by si uvědomit, že to, co dnes zažívají Kubánci, je součástí i našich vlastních, evropských dějin. Kdo jiný by měl lépe rozumět tomu, co se dnes na Kubě děje? Nebyla to snad Evropa, která přivedla na svět komunismus, která jej exportovala do světa a která na něj pak celá desítiletí draze doplácela?

Na komunismus budeme ovšem doplácet do té doby, dokud se nenaučíme k němu stavět s veškerou politickou odpovědností a rozhodností. Máme k tomu bezpočet příležitostí v Evropě i na Kubě. A není divu, že právě nové členské země přinesly do Evropy čerstvou historickou zkušenost a s ní i mnohem méně pochopení pro ústupky a kompromisy.

V Bruselu se v první polovině června sejdou čelní představitelé členských zemí Evropské unie, aby posoudili společnou politiku vůči Kubě. Diplomaté evropských zemí by měli zvážit výsledky vstřícnosti vůči režimu Fidela Castra. Měli by ukázat, že jeho praktiky nepřehlížejí a nejsou lhostejní k utrpení kubánských vězňů svědomí. A kromě všech vězněných by neměli zapomenout ani na nenápadné obětí „aktů zapuzení“.