LONDÝN: Neustále narůstá propast mezi počítači vybavenými národy a těmi, které na ně nemají. Říkejme tomu třeba digitální dělení světa. Před sedmi měsíci, na Okinawském summitu na japonském ostrově Kjušú, se světové vůdčí průmyslové země dohodly na ustavení „Digital Opportunity Taskforce (Komise pro využívání digitálních technologií)“, jenž by napomáhala tomu, aby byly informační a komunikační technologie sdíleny společně s chudými zeměmi. Je ale možné počítačové technologie skutečně tak snadno sdílet s jinými zeměmi? Navíc, budou vlády chudých a postkomunistických zemí schopny chopit se zničehonic objevené tajemné moci počítačů bez výmluv, že se nemusejí držet koherentních prorůstových strategií?

Říkává se, že pokud rozvojové a postkomunistické země nenaskočí do vlaku počítačové „revoluce“, propadnou se jejich ekonomiky ještě mnohem hlouběji. Nepochybně je ale pravda, že integrace světové ekonomiky nabízí mnohem větší perspektivy ekonomického růstu. Ovšem globální integrace není možné dosáhnout pouze informačními technologiemi. Skutečné poselství Microsoftu Billa Gatese je v tom, že chudé země potřebují zdravé rozvojové strategie, a ne velký skok do počítačového kyberprostoru.

Chudoba a nedokonalý či špatný rozvoj jsou výsledkem právě špatných makroekonomických a průmyslových politik, asymetrického přerozdělování příjmů a narušené tržní infrastruktury. Ze všech těchto faktorů ale pouze ten poslední může být positivně ovlivněn informačními technologiemi.

Bezpochyby, digitální rozdělení světa znemožňuje většině světové populace, ať už kvůli věku, příjmu anebo místu bydliště, využívat výhod současné počítačové revoluce. Aby totiž bylo možné z informačních a komunikačních technologií těžit, ekonomika sama vyžaduje, vedle velmi sofistikované telekomunikační infrastruktury, základní pokrok v dosažení minimální míry gramotnosti a středoškolskou úroveň technického vzdělání. To jsou prazákladní podmínky po úspěšný přenos technologií. Pochopitelně, že rovněž napomáhá liberální regulatorní režim. Je proto zcela zřejmé, že úkoly a iniciativy výše zmíněné Komise nemohou být osamoceným nástrojem rozvoje. Rovněž vlády musejí sehrát svoji roli.

Naneštěstí vládní přístupy k věci obvykle rozvoji více brání, než by mu napomáhaly. Některé rozvojové a postkomunistické země cesorují a potlačují využívání Internetu například zvýšeným zdaněním a/anebo omezením přístupu. A tak mezinárodní agentury, které investují do počítačů pro rozvojové země, musejí nejdříve identifikovat překážky, jež vlády stavějí pronikání informačních a komunikačních technologií, a stejně tak náklady, jichž na překonání těchto překážek bude třeba vynaložit. Navíc obecně platí, že přenos technologií není zadarmo. Technické expertízy, kterých je na rozběhnutí informačních technologií třeba, investoři dodají jen tehdy, budou-li jim později kompensovány. A konečně i tehdy, když vlády udělají vše správně, je jen velice těžké odhadnout konečný přínos informačních a komunikačních technologií pro ekonomiky chudých zemí.

Právě nyní je ale export informačních technologií nejslibnější. Vyspělé technologie představují 28% exportu východoasijských a tichomořských zemí. Průměrná úroveň exportu vyspělých technologií pro celou jižní Asii dosahuje 4%, s Indií překračující 10%. Indické vývozy vyspělého software přesáhly v minulém roce 2000 dokonce 4 miliard amerických dolarů, což bylo okolo 9% celkového exportu Indie. V Latinské Americe a Karibiku, dosahují exporty vyspělých technologií až 12% ze všech zpracovatelských exportů. Kostarika, posílena vývozy mikročipů (ve výši 38%), dosáhla v roce 1999 hospodářského růstu 8.3%, což byl nejlepší výsledek v celé Latinské Americe.

Domácí poptávka v rozvojových a postkomunistických zemích nicméně daleko zaostává, a to proto, že lidé jsou obvykle příliš chudí, aby si mohli dovolit koupi produktů a služeb informačních technologií. Další omezení poptávky dále vzniká i proto, že podniky v chudých zemích potřebují informační technologie až tehdy, když dovzdělají svoji pracovní sílu, kterou většina společností v chudých zemích ani nemá a vlastně ani nepotřebuje.

Aby bylo možné toto vše změnit, musí se nejprve změnit výdaje na vzdělávání, v zemích s vysokými příjmy dosáhly v roce 1997 výdaje na vzdělání 5,4% HDP, v zemích se středními příjmy to bylo 4,8%, ale jen 3,3% v zemích s příjmy nízkými, a kupříkladu pouhých 2,2% v Mali. Indie, která vydává 3,2% svého HDP na vzdělávání, dosahuje nižší hodnoty, jež je průměr v zemích Subsaharské Afriky. Nicméně, veřejné výdaje do oblasti školství se začasto dále snižují. V Nepálu získává nejbohatší pětina obyvatelstva čtyřikrát více z veřejných výdajů na vzdělávání než nejchudší pětina.

Úroveň dovedností, včetně gramotnosti, a podobně i infrastruktura, může rovněž potlačovat pronikání informační revoluce. Míra negramotnosti dosahuje v zemích Střední Afriky 68%, v Indii 57%, 16% v Jižní Africe. V Africe existuje 14 miliónů telefonních linek, což je číslo zhruba srovnatelné s jakýmkoliv větším městem na světě. Tam, kde není možnost online napojení, nemůže Internet pochopitelně přinášet žádný užitek. Aby bylo možné zajistit positivní výsledky investic do informačních a komunikačních technologií, měli by se investoři zaměřit na integrovaný rozvoj, telekomunikační infrastruktury a vzdělání, coby základ pro následný postupný transfer technologií.

Právo na zachování soukromí, správné zdanění a otevřenost jsou stejně tak důležité pro rozvoj Internetu, jako pro jakýkoliv jiný aspekt rozvoje. Institucionální a politická pochybení budou nakonec omezovat schopnost rozvojových zemí benefitovat z investic do technologií v té samé výši, v jaké jsou toho schopny země rozvinuté, třebaže nyní získávají počítačovou techniku míře zcela optimální.

Vzhledem k nedostatku empirických důkazů je příliš brzy na to, aby bylo možné říci, že tyto překážky jen dále svazují daná omezení. Nicméně je zcela jasné, že informační technologie přinesou užitek jen tehdy, když budou dodržovány zdravé rozvojové strategie. Neúspěch všech dalších „zázračných metod“ léčby rozvoje by měl každého odradit od bezmezné víry v to, čeho vlastně Internet může dosáhnout.