Ať už bude proveden jakýkoli pokus o zakrytí ostudy, schůzka v Hongkongu, která má v půli prosince uzavřít současné Rozvojové kolo rozhovorů o světovém obchodu, v jediném testu, na němž záleží, téměř určitě neobstojí: totiž zda vzniklá dohoda prosazuje rozvoj nejchudších zemí. Cynici řeknou, že vyspělé země zcela v tradici předchozích obchodních dohod hodlaly poskytnout pouze nezbytné minimum ústupků a zároveň vyprodukovat maximum rétorického přikrášlení, aby získaly rozvojové země na svou stranu.

Co se od začátku Rozvojového kola v Dauhá v listopadu 2001 odehrálo, pro mne bylo velikým zklamáním. Coby hlavní ekonom Světové banky jsem posuzoval Uruguayské kolo roku 1994 a došel jsem k závěru, že jeho agenda i výsledky diskriminovaly rozvojové země. V březnu 1999 jsem navštívil ústředí Světové obchodní organizace v Ženevě, abych se zasadil o rozvojové kolo, které by nerovnosti napravilo. Na okamžik jsem si myslel, že moje žádost byla vyslyšena.

Před dvěma lety mě požádal Commonwealth, různorodá skupina hlavně dřívějších britských kolonií, států severní i jižní polokoule, abych vypracoval studii o tom, jak by vypadalo skutečné rozvojové kolo. Tento měsíc nakladatelství Oxford University Press vydává rozšířenou verzi této zprávy, nazvanou Fair Trade for All: How Trade can Promote Development (Spravedlivý obchod pro všechny: Jak může obchod podpořit rozvoj).

Dnešní Rozvojové kolo, už tak jak bylo pojato a ještě víc jak se vyvinulo, si nezasluhuje své jméno. Mnohé ze záležitostí, jimiž se zabývalo, se nikdy neměly objevit v agendě skutečného rozvojového kola a mnohé jiné záležitosti, které se tam objevit měly, v agendě chyběly.

Zemědělství není jedinou, ba ani nejdůležitější obchodní záležitostí, ačkoli je pochopitelné, proč se stalo ústředním tématem. Když začalo Uruguayské kolo, bylo ujednáno, že agenda bude rozšířena tak, aby zahrnula služby a práva k duševnímu vlastnictví – dvě témata obzvláštního významu pro vyspělé země. Vyspělé země měly na oplátku udělat zásadní ústupky ohledně zemědělství – živobytí drtivé většiny lidí v rozvojových zemích – a textilních kvót, jediné oblasti obchodu (kromě cukru), kde přetrvávají kvantitativní restrikce.

Vyspělé země nakonec získaly, co chtěly, a rozvojovým zemím bylo řečeno, aby byly trpělivé: vyspělé státy prý jednou svou část dohody splní. Ačkoli bohaté země naléhaly na provádění rychlých změn ze strany rozvojových zemí, prohlásily zároveň, že samy potřebují deset let na přechod do režimu bez textilních kvót. Ve skutečnosti jen hrály o čas; celou dekádu nic nedělaly, a když kvóty letos v lednu vypršely, uvedly, že ještě nejsou připravené, a vyjednaly si s Čínou tříleté prodloužení lhůty.

Vývoj v zemědělství byl ještě horší. Třebaže úmluva zněla tak, že budou omezeny obrovské dotace a restrikce bohatých zemí, Spojené státy své dotace bezmála zdvojnásobily. Coby břitký vyjednavač ovšem prohlásily, že v nejhorším případě porušily ducha, nikoli však písmo dohody.

Jistěže, USA do smlouvy přidaly nenápadný dodatek, který vytvořil kategorii povolených zemědělských dotací – těch, které nepokřivují obchod –, a veškeré jejich navyšování bylo tohoto druhu. Avšak Amerika byla očividně přesvědčena, že prakticky všechno, co dělá, nijak nepokřivuje obchod. (Naproti tomu, všechno, co udělala Evropa, obchod pokřivovalo. Jedním z největších amerických úspěchů v oblasti obchodu za posledních deset let bylo vylíčení Evropy jako viníka.)

Americká tvrzení se nezakládala na ekonomické analýze – jak věc uzavřela WTO, když rozhodla o amerických dotacích do produkce bavlny. Každá dotace pokřivuje trh, jestliže zvyšuje produkci (tedy pokud o stejné množství zázračně nezvýší spotřebu). Právě to americké zemědělské dotace dělají. Představitelé rozvojového světa, již jsou přesvědčeni, že za sebou máme historii vyjednávání se skrytými sobeckými úmysly, mají pádné argumenty.

Rozvojové země to staví před těžkou volbu: polepší si, když přijmou drobky, které se jim nabízejí? Ba toto rozhodování může být těžší než kdy dřív: vzhledem k tomu, že mnoho rozvojových zemí se stává fungujícími demokraciemi, voliči mohou potrestat vlády, které akceptují to, co se všeobecně považuje za další nefér obchodní dohodu.

Není divu, že se vyjednavači bohatých zemí ohánějí velkými čísly, když líčí přínosy i jen nedokonalé dohody. To však dělali už minule. Rozvojové země záhy přišly na to, že jejich zisky byly mnohem nižší, než se tvrdilo, a nejchudší země s úděsem zjistily, že se jim ve skutečnosti daří hůř. Jednoduše řečeno, vyspělé země ztratily důvěryhodnost.

Ovšemže, velkým úspěchem Uruguayského kola bylo zavedení základního právního řádu v mezinárodním obchodě. I nejmocnější země, USA, se neochotně podvolila nálezu, že například její cla na ocel porušují mezinárodní obchodní právo. Podle všeho se nakonec stane totéž s americkými dotacemi do výroby bavlny, nelegálními dumpingovými předpisy a daňovými dotacemi pro vývozce. Jistý právní řád, byť nespravedlivý, je lepší než žádný právní řád.

Avšak vzhledem k tomu, že tohoto cíle již bylo dosaženo, rozvojové země dnes musí dobře uvážit podrobnosti toho, co se nabízí. Budou přínosy – lepší přístup na mezinárodní trhy – větší než cena, již zaplatí za splnění požadavků bohatých zemí? Nejedna rozvojová země zřejmě dojde k závěru, že žádná dohoda je lepší než špatná dohoda, zejména pokud by měla být tak nespravedlivá jako dohoda předchozí.