,,Dolar je naše měna a náš problém." Tak si zavtipkoval americký ministr financí, než dal prezident Nixon před třemi desítkami let vale Bretonwoodskému systému. Přímočarost Johna Connollyho odrážela americkou schopnost - a ochotu - své hospodářské potíže vyvážet tím, že USA poženou dolů hodnotu dolaru, přičemž ze zemí, které se proti takové strategií postaví, učiní obětní beránky. Zdá se, že prezident George W. Bush si umínil, že Nixonovu špatně koncipovanou politiku zopakuje.

Bushova administrativa reaguje na americký masivní rozpočtový schodek a deficit obchodní bilance stejně jako sestava Nixon/Connolly: nechává padat dolar, a to dost nelítostně, a snaží se odvrátit pozornost od své zodpovědnosti poukazováním na Čínu jako na příčinu jak nezaměstnanosti v USA, tak deflačních tlaků. Tento postup jim bude s největší pravděpodobností stejně málo platný jako Nixonovi, který nedokázal víc než zahájit období stagnace.

Bushova politika je odsouzena k neúspěchu proto, že americké hospodářské problémy jsou - jako v 70. letech - domácí provenience. Nejsou z dovozu a není možné je napravit pouhou změnou hodnoty dolaru.

Americké měnové přesilovce dodává sílu to, že se svět spoléhá na USA jako na zdroj růstu světové poptávky, ovšem za cenu zhoršování ohromné globální nevyváženosti. Od roku 2000 už americký převis výrobní kapacity předehnal eurozónu a Japonsko dohromady, přičemž rychlost růstu americké ekonomiky značně zaostává za tamním 3,5% až 4% ročním potenciálem a nezaměstnanost roste. Takto žalostná výkonnost vyvolává zlostný pokřik, že americká pracovní místa unikají do zahraničí a že vývoz nízkonákladového zboží může vést k deflaci.

Naneštěstí považuje devalvaci za všelék na domácí těžkosti nejen Amerika. Japonské úřady jsou příliš ustrašené, než aby doma provedly vážné reformy, a proto bojují za co nejnižší hodnotu jenu vůči dolaru a konkurenčním asijským měnám.

Obdobně platí, že Evropská unie vytvořila euro, aby svým členům zajistila pevnější měnovou stabilitu. Když hodnota eura klesala, raněná hrdost přiměla vlády EU ke snaze ji řečněním dostat výš. Teď když je euro vysoko, tytéž vlády se jej snaží pomocí slov srazit níž.

Závratný vzestup obchodní hodnoty eura za uplynulý rok skutečně pro nejbližší období zjitřuje tlaky uvnitř EU. Nicméně ministři financí unie by si mnohem spíš polepšili prosazováním vnitřních reforem, jež Evropa potřebuje, než následováním Bushova příkladu a naléháním na Evropskou centrální banku, aby tlačila silnou měnu k zemi.

Přesto je americká měnová strategie nejledabylejší - jde o další natolik svévolný veleomyl hospodářské politiky, že není jasné, kde vlastně zahájit výčet chyb. Zřejmě nejlepším místem, kde začít, je překotné zhoršování stavu amerického federálního rozpočtu za poslední dva roky. Z přebytku ve výši 1,4 % HDP v roce 2000 se Bushova administrativa letos dopracovala ke schodku na úrovni 4,6% HDP. Rozpočtové deficity USA mohly v posledních dvou letech americké i světové hospodářství ušetřit ještě horších výkonů, ale dát do pořádku to, co sužuje USA, je teď mnohem těžší.

Zpřísnění fiskální politiky by velmi napomohlo zvýšení důvěry v USA. Mohlo by také pomoci donutit svět, aby se odklonil od svého spoléhání na Ameriku jako na jediný motor růstu. Hospodářský růst v jiném regionu by mohl Americe pomoci zvýšit objem exportu.

Ovšem rychlé řešení, po němž Bushova vláda prahne, se tím nezajistí, neboť klesající dolar s sebou nemusí přinést ekvivalentní růst cen dovozů do USA. Částečně to plyne z toho, že konečná cena dováženého zboží odráží množství nákladů, jako je distribuce nebo marketing, jež měnový kurz neovlivní.

Mnohé země vyvážející do USA - zejména Japonsko a Čína - oceňují své zboží v dolarech. Vzhledem k tomu, že tyto země mají ohromný zájem udržet svůj podíl na největším trhu na světě, často účinek poklesu dolaru ztlumí tím, že raději sníží své zisky, než aby zvyšovaly ceny. Jak prokazuje nedávná studie hlavního ekonoma banky J.P. Morgan Johna Lipskyho, vztah mezi měnovým kurzem a obchodem slábne.

Lehkomyslnost americké strategie spočívá v tom, že Bushova administrativa útočí na Čínu v okamžiku, kdy americká závislost na čínských nákupech vládních dluhopisů USA roste. Kdyby těchto nákupů nebylo, USA by možná byly nuceny čelit růstu domácích úrokových sazeb, jenž by mohl ohrozit jejich ekonomické zotavení i světové hospodářství.

Navíc platí, že kdyby se Čína rozhodla prodat své dolarové jmění, trh s obligacemi by eskontoval vládní cenné papíry USA, což by vedlo k růstu dlouhodobých amerických úrokových sazeb a zrušení většiny (a možná všech) pobídek, jež devalvace dolaru přinese. Čínská vláda naštěstí ví, že americká rada, aby uvolnila žen-min-pi, je v tuto chvíli nebezpečná, a to jak pro Čínu, tak pro světové hospodářství.

Politiky, jež měly přinést užitek hospodářství jedné země na úkor jiné, například konkurenční devalvace, byly běžné během hospodářské krize 30. let. Po většinu poválečného období se zdálo, že se vlády z tehdejšího dění poučily. Je tedy dosti bizarním jevem, že dnes předáci nejsilnějších ekonomik světa opět fušují do tohoto nebezpečného nesmyslu.

Amerika musí napravit své domácí potíže nikoliv snižováním hodnoty dolaru, nýbrž zpevněním svého rozpočtu. S prezidentskými volbami na obzoru ale žádná vláda USA nebude škrtat výdaje ani zvyšovat daně. Pusťte tedy z hlavy to, že by se k jednomu či ke druhému odhodlala ekonomicky negramotná Bushova administrativa. Dobrou stránkou věci je, že by tato neschopnost mohla oživit poznání, že se žádná země - ani mocná Amerika - nemůže z potíží vykroutit devalvací.