Celosvětový proud účasti a finanční pomoci v reakci na přílivovou vlnu cunami v Indickém oceánu přinesl utrápenému světu jistou naději. Tváří v tvář nezměrné tragédii otevřely dělnické rodiny po celém světě své peněženky ve prospěch obětí katastrofy. Bývalý prezident USA Bill Clinton tuto reakci označil za „demokratizaci rozvojové pomoci“, v jejímž rámci jedinci neposkytují pomoc pouze prostřednictvím svých vlád, ale také skrze vlastní úsilí.

Ovšem ačkoliv během pohromy způsobené cunami zahynulo více než 200 tisíc lidí, totožný počet dětí zemře každý měsíc v Africe na malárii, což je pohroma, jíž říkám „tiché cunami“. Africké tiché malarické cunami je však možné z velké části odvrátit a korigovat.

Malárii lze z valné části potírat prevencí a s téměř 100% účinností ji lze léčit, a to pomocí dostupných a levných prostředků. Oběti malárie v Africe i v dalších částech světa jsou však obvykle příliš chudé na to, aby si mohly tyto život zachraňující prostředky zajistit. Globální úsilí, podobné reakci na asijské cunami, by tuto katastrofickou situaci mohlo změnit a zachránit víc než milion životů ročně.

Právě v tom spočívá hlavní poselství nové zprávy Projektu tisíciletí OSN, která byla v polovině ledna předložena generálnímu tajemníkovi OSN Kofimu Annanovi. Projekt, který v zastoupení generálního tajemníka řídím, představuje úsilí více než 250 vědců a rozvojových expertů, kteří se snaží najít praktické prostředky pro dosažení Rozvojových cílů tisíciletí, jež mají do roku 2015 omezit krajní chudobu, nemocnost a hladovění. Naše nová zpráva Investice do rozvoje s podtitulem Praktický plán pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí (lze ji stáhnout na www.unmillenniumproject.org), prokazuje, že tyto cíle je možné splnit.

Klíčem ke splnění Rozvojových cílů tisíciletí v chudých zemích je navýšení investic do lidí (zdravotnictví, vzdělávání, výživy a plánování rodičovství), životního prostředí (vody a hygieny, půdy, lesů a druhové pestrosti) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přístavů). Chudé země samy si tyto investice nemohou dovolit, a proto jim bohaté země musí pomoci.

Pokud navýšení finanční pomoci v chudých zemích doplní řádná státní správa, bude možné Rozvojové cíle tisíciletí včas splnit. Stručně řečeno, naše zpráva je výzvou k jednání. Má-li ubýt chudoby, nemocí a hladu, bohaté a chudé státy musí spojit své síly.

Rozvojové cíle tisíciletí jsou splnitelné proto, že stávající výkonné technologie nám dávají nástroje k dosažení rychlých pokroků v kvalitě života a hospodářské produktivitě chudých světa. Počet onemocnění malárií i úmrtí způsobených touto nemocí lze prudce snížit používáním insekticidy ošetřených sítí nad lůžky, které komárům brání v přenášení malárie, a účinných léků, jakmile choroba udeří. Celkové náklady na boj s malárií v Africe by činily asi dvě až tři miliardy USD ročně.

Vzhledem k tomu, že v zemích s vysokými příjmy žije asi miliarda lidí, financování snahy, která by každoročně zachránila víc než milion dětí, by tedy vyspělý svět stálo pouhé dva až tři dolary na osobu a rok. Když se sníží dětská úmrtnost, chudé rodiny se rozhodnou mít méně dětí, protože mají více jistoty, že jejich děti přežijí do dospělosti. Paradoxně tedy platí, že zachraňovat životy dětí je součástí řešení prudkého populačního růstu v chudých zemích.

Malárie je významným příkladem toho, kde konkrétní investice mohou vyřešit problémy s nemocemi, hladem a krajní chudobou. Naše zpráva přináší desítky takových praktických doporučení.

Investice do půdních živin a zachytávání vody by mohly africkým zemědělcům pomoci zdvojnásobit či ztrojnásobit potravinové výnosy. Antiretrovirální léky mohou zachránit miliony lidí před smrtí v důsledku AIDS. Venkovské silnice, přeprava nákladními vozidly a elektřina by mohly zajistit nové ekonomické příležitosti pro obyvatele odlehlých vesnic v Latinské Americe, Africe a Asii. Stravovací programy ve školách, využívající místně produkované potraviny, by mohly posílit docházku chudých dětí, zejména dívek, a zlepšit jejich schopnost se učit a zároveň zajistit širší trh pro místní zemědělce.

Tyto investice jsou neuvěřitelně dobrý obchod. Bohaté země už dlouho slibují, že úroveň pomoci zvýší na 0,7% národního důchodu (z dnešních pouhých zhruba 0,25%). Příslib 0,7% znamená, že bohatý svět by rozvojovým zemím daroval pouhých 70 centů z každých 100 dolarů národního důchodu.

V posledních týdnech mnohé evropské státy daly slovo, že dostojí závazku a pomoc na 0,7% zvýší, přičemž pět evropských zemí (Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko) už tak činí. Teď je na USA a Japonsku, aby také pokročily ke splnění slibů. Díky probíhající „demokratizaci“ pomoci se navíc můžeme vedle státní rozvojové pomoci těšit na nárůst soukromých aktivit.

Samozřejmě, ne všechny rozvojové země jsou dostatečně dobře spravované, aby dokázaly využít nárůst pomoci poctivým a účinným způsobem. Svět by proto měl začít s touto smělou snahou tím, že se zaměří na chudé země, které jsou relativně dobře řízené a jsou připravené uskutečnit potřebné investice efektivně a spravedlivě. Na seznamu jsou Ghana, Senegal, Tanzanie, Keňa a Etiopie. Je naléhavě potřeba, abychom v těchto a dalších obdobně dobře spravovaných chudých zemích začali jednat ještě letos.