Eskalující násilí v Iráku dává vyhlídkám této země chmurný ráz. Zdá se, že sektářské konflikty se den ode dne stupňují a milice masakrují stovky sunnitů a šíitů výhradně na základě jejich náboženské identity.

Přesto by bylo chybou si myslet, že tato krvežíznivost je mezi Iráčany rozšířenou pohnutkou. Američtí ani iráčtí bezpečnostní činitelé sice zatím nenašli způsob, jak milice zkrotit, avšak irácká veřejnost se stále více kloní k představě demokratické a nesektářské vlády pro tuto zemi.

V letech 2004 a 2006 jsem se podílel na organizaci dvou celostátních průzkumů veřejného mínění v Iráku. Porovnání výsledků obou těchto průzkumů ukazuje, že během dvou let, kdy sektářské násilí zesílilo, začali Iráčané stále více vidět svůj osud spíše v národnostním než v komunitním kontextu.

V průběhu tohoto období se podíl Iráčanů, kteří uvedli, že je „velmi důležité“, aby byla v Iráku demokracie, zvýšil z 59% na 65%. Titíž Iráčané přitom viděli spojitost mezi efektivní demokracií a odlukou náboženství od politiky, jak je tomu v západním systému. Celkově se počet respondentů, kteří vyjádřili „silný souhlas“ s tvrzením, že „Iráku by se dařilo lépe, kdyby byly náboženství a politika odděleny“, zvýšil z 27% v roce 2004 na 41% v roce 2006. Obzvláště významné bylo v tomto období zvýšení z 24% na 63% mezi sunnity a z 41% na 65% mezi Kurdy. Názor na tuto otázku uvnitř většinové šíitské komunity zůstává stabilní – v letech 2004 i 2006 s ním vyjádřilo silný souhlas 23% respondentů.

Průzkum současně odhalil klesající podporu islámského státu. Mezi lety 2004 a 2006 se podíl Iráčanů, kteří uvedli, že je „velmi dobré mít islámskou vládu, jejíž náboženští vůdci mají absolutní moc“, snížil z 30% na 22%. Pokles byl zaznamenán u všech tří hlavních etnických komunit: z 39% na 35% v případě šíitů, z 20% na 6% v případě sunnitů a z 11% na 5% v případě Kurdů. Do jisté míry se sice zvýšil počet šíitů, kteří se domnívají, že státní zákony by měly obsahovat silný náboženský prvek, avšak většina z nich je i nadále proti.

Vzestup zaznamenává rovněž národnostní cítění. Na otázku, zda se pokládají „především za Iráčany“, nebo „především za muslimy“, odpovědělo v letošním průzkumu 28% respondentů, že se cítí být „především Iráčany“, přičemž v roce 2004 to bylo jen 23%. V hlavním městě Bagdádu, které je tak častým centrem sektářského násilí, byla tato čísla ještě působivější: podíl obyvatel, kteří se pokládají „především za Iráčany“, se zde zdvojnásobil ze 30% na 60%.

Obdobné průzkumy provedené v hlavních městech jiných arabských států naproti tomu odhalily rozhodný příklon k muslimské identitě. V jordánském Ammánu činil podíl respondentů, kteří kladou svou národnostní identitu nad identitu muslimskou, naposledy 12%. V egyptské Káhiře je to 11% a v saúdskoarabském Rijádu 17%. Bez zajímavosti není, že v íránském Teheránu lidé výrazně upřednostňují svou íránskou, nikoliv muslimskou identitu. Podíl „nacionalistů“ v iránském hlavním městě zaznamenal strmý růst z 38% v roce 2000 na 59% v roce 2005.

Postoje Iráčanů současně ukazují silnou reakci na každodenní násilí. Mezi lety 2004 a 2006 se podíl respondentů, kteří silně souhlasí s názorem, že život v Iráku je „nevyzpytatelný a nebezpečný“, zvýšil z 46% na 59%. Změna byla zaznamenána ve všech komunitách – mezi šíity se tento podíl zvýšil z 41% na 48%, mezi sunnity z 77% na 84% a mezi Kurdy z 16% na 50%. Zároveň průzkumy odhalily, že v žádné z těchto tří velkých skupin nemá sektářský konflikt valnou podporu.

Násilí má nicméně významný dopad na postoj Iráčanů k cizincům. V roce 2006 dosáhla nedůvěra vůči Američanům, Britům a Francouzům 90% a napjaté byly i postoje vůči obyvatelům sousedních zemí. Více než polovina dotazovaných Iráčanů uvedla, že by nechtěla mít za sousedy Turky, Jordánce, Íránce ani Kuvajťany. Toto smýšlení zřejmě přímo souvisí s násilím, které v současnosti sužuje Irák, a s rolí cizinců v neutěšené bezpečnostní situaci v zemi.

Zdá se tedy, že Iráčané projevují užší vztah ke své národnostní identitě a podporují nesektářský přístup k vládnutí. V obou případech jde o základní rysy moderního politického uspořádání. Mezi sunnity je pokles podpory islámského státu nejdramatičtější a může mít dalekosáhlé důsledky pro schopnost náboženských extremistů verbovat mezi nimi nové přívržence.

Ačkoliv Iráčany i nadále rozčiluje násilí v jejich zemi, tento hněv nepodkopal jejich smysl pro národnostní identitu. Současně se zdá, že Iráčané lpějí na důležitých demokratických hodnotách. Klíčovou otázkou samozřejmě zůstává, zda se tyto hodnoty podaří přetavit v mírumilovnou realitu.