BUKUREŠŤ – „Paříž stojí za mši“, zavtipkoval král Jindřich Navarrský, než nastoupil na trůn katolické Francie. Stojí členství v Evropské unii za život rumunských demokratických stran, či dokonce za celou rodící se rumunskou demokracii? Tuto otázku si položí nemálo rumunských reformátorů a demokratů, když se příští týden vydají ke všeobecným a prezidentským volbám.

Baronka Emma Nicholsonová, zvláštní vyslankyně Evropského parlamentu v Rumunsku, upozornila, že pokud příští rumunská vláda neuspíší tempo reforem – a především privatizaci velkých státních podniků – naděje Rumunska na vstup do EU budou zmařeny. Avšak naše vládnoucí středo-pravicová vláda je obrovsky nepopulární právě proto, že se pokusila vyhovět požadavkům EU. Díky tomu se do prezidentského úřadu mohl vrátit Ion Iliescu, aparátčík Ceauseskova režimu, který Rumunsku vládl v prvních, promarněných letech postkomunistické transformace. Ilieskovo první prezidentské období můžeme nazvat léty nájezdů žravých kobylek: reformy pokulhávaly za většinou států střední Evropy, korupce vzkvétala, nacionalisté štěkali jako diví psi a vláda na ty, co protestovali, povolávala své loajální rváče z šachet. Před čtyřmi lety Ilieska a jeho stranu překvapivě porazila a s obrovskými očekáváními se ujala moci středo-pravicová koalice s novým „demokratickým“ prezidentem Emilem Constantineskem.

Konstantineskova vláda přislíbila, že přemostí propast mezi Rumunskem a ostatními bývalými komunistickými zeměmi, které se ucházejí o členství v EU. Slíbila, že zbaví zemi korupce a že pročistí naše banky. Uvěřila, že Jacques Chirac dostojí svým slibům o podpoře, a slíbila lidem členství v NATO. Zavázala se, že v roce 2000 se lidé budou mít lépe. Nic z toho se nestalo a Rumunové se cítí zrazeni. Jsou opět připraveni naslouchat vábivému zpěvu Ilieskovu, že budoucnost lze nalézt jen v návratu do minulosti. Mají pravdu? Byla Constantineskova vláda naprostým krachem?

Ne. Po letech úpadku rumunská ekonomika opět roste; po nesčetných finančních skandálech je rumunský bankovní systém bezpečnější. Privatizace postoupila kupředu, nacionalistům byl nasazen náhubek, vztahy s významnou maďarskou menšinou se zlepšily, během války v Kosovu stála země po boku Západu. Nic z toho však nijak neovlivnilo běžný život občana – spíše naopak: díky válce v Kosovu a sankcím uvaleným na Srbsko byl hrubý domácí produkt Rumunska nižší o jedno až dvě procenta.

Nespokojenost s hospodářskou situací země není nicméně jediným důvodem zklamání, které rumunský lid pociťuje. Constantineskově koalici máme za zlé její vnitřní roztržky a nezpůsobilost, zkrátka „malgoverno“, jak tomu říkají Italové.

Koalicí zmítaly neshody od prvního dne její vlády. Ministři se k sobě chovali jako protivníci, ne jako partneři. Místo aby vinili Ilieska za to, že je země v troskách, vinili koaliční partneři jeden druhého.

Takové handrkování je zřejmě typickou postkomunistickou chorobou. Polsko, Maďarsko, Rusko: ve všech třech zemích umožnila rivalita mezi reformátory návrat dědiců komunismu k moci. Postkomunisté v Polsku a Maďarsku získali moc až poté, co reformně orientované vlády uvolnily ceny, zahájily privatizaci a podpořily obchod a podnikání. Ruští, nepříliš „bývalí“ komunisté se nikdy k moci znovu nedostali, neboť po reformátorech nastoupila netečná vláda Viktora Černomyrdina.

Tento vývojový sled je významný, protože postkomunistické „obrození“ – přinejmenším v Polsku a Maďarsku – se objevilo až poté, co byl dosažen jistý hospodářský růst. Polští a maďarští postkomunisté zjistili, že reformy fungují, a tak – zpátky u moci – pokračovali cestou víceméně volného trhu, přivlastňujíce si zásluhu na hospodářském růstu, jehož dosáhli jejich rivalové. Dokonce ani Černomyrdinova vláda nezrušila dřívější ruské reformy.

Iliescova první vláda však s reformami otálela; růst nebyl více než snem, když se Constantinescu stal prezidentem. Rumunští reformátoři stáli tváří v tvář stejným podmínkám, jímž čelili první polské, maďarské i ruské reformní vlády po pádu komunismu. Ačkoliv se dalo během Constantineskova volebního období uskutečnit mnohem více, nejobtížnější reformy byly schváleny. Jenomže růst, podobně jako v Polsku a Maďarsku před pěti lety, se dostavil příliš pozdě na to, aby mohl jeho architekty spasit od porážky.

Iliescu a jeho strana PDSR si tedy jde pro drtivé vítězství. Neznámou zůstává, zda si vzali stejné ponaučení jako jiné postkomunistické strany, tj. pokračovat v reformách, poněvadž růst je nadosah. Anebo budou chtít vrátit čas?

Adrian Nastase, výkonný předseda PDSR a stranický kandidát na ministerského předsedu, se k reformám podle všeho přiklání. Známkou toho, zda o reformy opravdu stojí, může být to, jestli se PDSR rozhodne vládnout sama nebo v koalici se středo-liberální stranou anebo se stranou maďarské menšiny. Aby totiž polští i maďarští postkomunisté přesvědčili svět, že v reformách budou pokračovat, vytvořili také oni koaliční vlády, přestože ve volbách získali naprostou parlamentní většinu.

Nastase ví, že pokud podlehne populistické náladě, zvýší platy a zastaví privatizaci, ochromí tím ekonomiku a naděje Rumunska na vstup do EU budou ty tam. Bude-li Nastase moci realizovat soudný vládní program, závisí především na jednotě uvnitř strany. PDSR je však stejně rozdělená jako Constantineskova koalice. Iliescu je obklopen starými aparátčíky; ti se budou těšit prezidentově podpoře v jakémkoli mocenském boji o politiku. Právě probíhající předvolební kampaň dává tušit, že xenofobie a nostalgie po komunismu mají dosud znepokojivě silný potenciál. Jediným nadějným aspektem Iliescova rýsujícího se vítězství je to, že se jeho oponentům na poslední chvíli podařilo dosáhnout hospodářského růstu, což by postkomunistům mohlo dát důvod k tomu, aby hleděli vpřed. Obrátí-li se PDSR zpět, mohlo by se ukázat, že choroba našich demokratických reformátorů byla smrtelná – jak pro rumunskou ekonomiku, tak pro naše naděje na připojení se k Evropě.