Naděje na rozvojové kolo ve světovém obchodě – které by otevřelo možnosti růstu a snížení chudoby pro rozvojové země – jsou dnes, zdá se, zmařené. Do všech stran lze sice ronit krokodýlí slzy, míra zklamání ale musí být nutně uměřená: Pascal Lamy, šéf Světové obchodní organizace, už dlouho pracoval na snižování očekávání, a to natolik, až bylo zřejmé, že ať už z jednání vzejde cokoli, i přinejlepším to chudým zemím zajistí jen omezené přínosy.

Nezdar překvapuje jen stěží: Spojené státy i Evropská unie už dlouho nedodržují sliby, které v roce 2001 daly v Dauhá, aby napravily nevyváženosti předchozího kola obchodních rozhovorů – kola tak nespravedlivého, že si v něm nejchudší země světa vlastně pohoršily. Opět zvítězila nedostatečnost americké věrnosti multilateralismu, zatvrzelost a ochota stavět svůj politický prospěch nad principy – ba i nad vlastní národní zájmy. S listopadovými volbami na obzoru prezident George W. Bush nemohl „obětovat“ 25 tisíc majetných pěstitelů bavlny ani 10 tisíc vzkvétajících pěstitelů rýže a jejich příspěvky na kampaň. Jen málokdy muselo tolik lidí v takovém rozsahu ustoupit kvůli ochraně zájmů tak malé skupiny.

Rozhovory zabředly nad zemědělstvím, kde dotace a obchodní omezení stále zůstávají mnohem vyšší než ve výrobě. Vzhledem k tomu, že v rozvojových zemích závisí asi 70% lidí přímo či nepřímo na zemědělství, tratí za současného režimu právě ony. Avšak zahleděnost na zemědělství odvedla pozornost od mnohem širší agendy, již bylo možné prosazovat způsoby, z nichž by měl prospěch jak Sever, tak Jih.

Například takzvaná „odstupňovaná cla“, která na zpracované zboží uvalují mnohem vyšší sazby než na zboží nezpracované, odrazují rozvojové země od podnikání v činnostech s vyšší přidanou hodnotou, které vytvářejí pracovní místa a pozvedají příjmy.

Snad nejostudnějším příkladem je americké dovozní clo na etanol ve výši 54 centů za galon, zatímco na ropu žádné clo stanoveno není a sazba na benzín je jen 50 centů. To ostře kontrastuje s dotací ve výši 51 centů na galon, již na etanol dostávají americké společnosti (její značná část plyne jediné firmě). Zahraniční producenti tedy nemohou konkurovat, nejsou-li jejich náklady o 1,05 dolaru na galon nižší než náklady výrobců v USA.

Tyto vysoké dotace způsobily, že se USA staly největším producentem etanolu na světě. Přesto se navzdory tomuto obrovskému zvýhodnění dokáží na americkém trhu prosadit i některé zahraniční firmy.

Brazilský cukrový etanol je na výrobu výrazně levnější než americký kukuřičný etanol. Brazilské firmy jsou mnohem efektivnější než americký dotovaný průmysl, který věnuje více sil do získávání dotací od Kongresu než do zvyšování efektivity. Některé studie naznačují, že k výrobě amerického etanolu je zapotřebí většího množství energie, než je v něm obsaženo. Kdyby Amerika odstranila tyto nefér obchodní bariéry, nakupovala by více energie z Brazílie a méně ze Středního východu. Bushova administrativa zřetelně raději pomůže naftařům ze Středního východu, jejichž zájmy se tak často zdají být v rozporu se zájmy USA víc než zájmy Brazílie. Jistěže, administrativa to takto nikdy nevyjádří; vzhledem k tomu, že energetickou politiku určují ropné společnosti, Archer Daniels Midland a další producenti etanolu se ve zkorumpovaném systému „příspěvky na kampaň za dotace“ pouze vezou.

Během obchodních rozhovorů se Amerika nechala slyšet, že seškrtá své dotace, jedině pokud ostatní na oplátku otevřou své trhy. Jak se ovšem vyjádřil ministr jedné rozvojové země: „Naši zemědělci dokáží konkurovat americkým farmářům; nedokážeme ovšem konkurovat americké státní pokladně.“ Rozvojové země nemohou, a ani by neměly své trhy plně otevírat pro americké zemědělské zboží, dokud nebudou plně odbourány dotace USA. Snaha konkurovat na nepokřivené hrací ploše by tyto země nutila dotovat své zemědělce, čímž by přesouvaly vzácné zdroje, jichž je zapotřebí na vzdělávání, zdravotnictví a infrastrukturu.

V ostatních oblastech obchodu byl uznán princip kompenzačních cel: jestliže jedna země zavede dotace, ostatní smějí zavést clo, aby vyrovnali nespravedlivou výhodu, kterou mají výrobci z dané země. Pokud se trhy otevřou, státy by měly mít právo kompenzovat americké a evropské dotace. To by byl zásadní krok vpřed ve snaze vytvořit spravedlivý obchodní režim, který podporuje rozvoj.

Na počátku rozvojového kola se většina rozvojových zemí obávala nejen toho, že EU a USA nedodrží své sliby (což se z velké části stalo), ale také toho, že výsledná dohoda jejich pozici zase zhorší. Velká část rozvojového světa si proto oddechla, že alespoň toto riziko bylo zažehnáno.

Přesto existovalo ještě další riziko: totiž že si svět bude myslet, že samotná dohoda splnila cíle rozvojového kola, jež byly stanoveny v Dauhá, takže by se vyjednavači opět obrátili ke snaze proměnit příští kolo ve stejně nespravedlivé jako to předchozí. Tato obava se teď, zdá se, také zmírnila.

Zbývá ještě jedna starost: Amerika si pospíšila s podpisem celé řady bilaterálních obchodních dohod, které jsou ještě jednostrannější a vůči rozvojovým zemím nespravedlivější, což může Evropu i další pobídnout k podobnému postupu. Tato strategie „rozděl a panuj“ podemílá multilaterální obchodní soustavu, která se zakládá na principu nediskriminace. Státy, které tyto smlouvy podepíší, si oproti ostatním zajistí zvýhodněné zacházení. Rozvojové země ovšem mohou získat jen málo a mnohé ztratit, pokud tyto smlouvy, které téměř nikdy nezajistí slibované přínosy, podepíší.

Vskutku, dojde-li k oslabení multilaterálního obchodního systému, bude to prohra pro celý svět. Zbytek světa nesmí sáhnout po americkém jednostranném přístupu: multilaterální obchodní systém je příliš cenný na to, abychom jej nechali zničit jedním prezidentem USA, který opakovaně projevil své pohrdání globální demokracií a multilateralismem.