Francouzi jsou proslulí svou citlivostí - ne-li přímo upjatostí - na postavení Francie ve světě. Francouzský stát investuje obrovské finanční částky do propagace francouzského jazyka a kultury, ale přesto si Francouzi bolestně uvědomují, že postavení jejich země ve světě není takové, jaké bývalo kdysi.

Nepřekvapí proto, že zveřejnění zprávy Evropské komise, podle níž úroveň francouzské ekonomiky ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi klesla během deseti let ze třetího na desáté místo, vyvolalo v době posledních prezidentských voleb sebezpytování a polemiku. Netrvalo dlouho a prezident Jacques Chirac obvinil svého soupeře Lionela Jospina, že zapříčinil ,,úpadek Francie".

OECD i Eurostat - evropský orgán, který za tyto údaje odpovídá - se domnívali, že tento aspekt debaty ukončili, když ukázali, že Francie, Německo, Itálie i Velká Británie se těší zhruba stejné průměrné životní úrovni obyvatel. Obecnější spory tím však nevymizely. Ustarané diskuse o ,,úpadku Francie" se znovu vynořily v souvislosti s letošními protesty proti penzijní reformě, s narůstajícími spory ohledně fiskální politiky vůči Evropské komisi i s hašteřením se se Spojenými státy v otázce války v Iráku.

Nejprodávanější knihou literatury faktu ve Francii je dnes polemika Nicolase Bavereze s názvem La France qui tombe (Upadající Francie). Kniha je prošpikována citacemi de Gaullea a Napoleona. Posledních velkolepých úspěchů dosáhla Francie podle autora v sedmdesátých letech, kdy byl zahájen provoz rychlovlaku TGV a letounu Airbus. Baverez zároveň pranýřuje Mitteranda a Chiraka za jejich ,,společný talent vyhrávat volby a měnit Francii v outsidera". Úspěch knihy je sám o sobě známkou určitých problémů. Jakého jsou však druhu?

Baverezovy argumenty o úpadku nejsou tak přesvědčivé, jak se autor domnívá. Za nejkřiklavější důkaz francouzského pádu například označuje úbytek pracovních míst v průmyslu. Deindustrializace je však běžným jevem ve všech rozvinutých zemích. Francie si v tomto ohledu vede dokonce lépe než většina jejích rivalů z bohatých zemí a na rozdíl od Německa, Velké Británie či USA si Francie v průmyslovém sektoru zachovala stejný podíl na celosvětovém trhu, jaký měla počátkem sedmdesátých let.

Také podle výstižnějšího měřítka konkurenceschopnosti, jímž jsou zahraniční investice, si Francie vede velmi dobře. Podle nedávné zprávy zveřejněné Radou pro ekonomické analýzy vzrostly přímé investice ve Francii v roce 2001 na 60 miliard eur, což je téměř dvakrát více než v Německu. Za poslední tři desetiletí se zlepšila rovněž nákladová konkurenceschopnost Francie (o 20%), přičemž vyšší produktivita vyvažuje rychlý růst mezd.

Jádrem dlouhodobých hospodářských problémů Francie je totiž právě ona obava ze ztráty pracovních míst v průmyslovém sektoru. Francie zůstává silnou průmyslovou mocností v tradičních oblastech, jako jsou automobilový a letecký průmysl, ale zaostává na trzích s inovacemi, kde menší firmy vyvíjejí nové technologie. Na výzkum a vývoj v oblasti špičkových technologií například Francie vynakládá pouhých 30 miliard dolarů ročně, oproti 51 miliardám v Německu, 98 miliardám v Japonsku a 265 miliardám v USA.

Baverezova analýza stručně řečeno ukazuje špatným směrem. V posledních dvou desetiletích prošla Francie řadou životně důležitých reforem: ekonomickou a finanční liberalizací, zrušením kontroly cen a směnných kurzů, zrušením úvěrových restrikcí, evropskou liberalizací, snížením inflace a obchodních deficitů, zavedením eura a vynucenou globalizací domácích firem. Francouzské potíže s žádnou z těchto reforem nesouvisejí.

Problémem Francie je totiž skutečnost, že nedokáže vzít na vědomí nový svět, jehož součástí se již sama stala. Francouzský státní kapitalismus je mrtev a Francie se s jeho skonem jen těžce vyrovnává. Je to rozhodně jediná země, jejíž premiér - Lionel Jospin - cítil povinnost omluvit se pouhý den poté, co v televizi prohlásil, že ,,stát není všemocný".

Pro tuto francouzskou schizofrenii existuje mnoho příčin, ale je jisté, že klíčový důvod souvisí s politickými hrátkami v posledních 20 letech. Až do roku 1981 vedla ve Francii zřetelná dělicí čára mezi pravicí a levicí. Od té doby však Mitterandova i Chirakova administrativa otupovaly své ideologické ostří, aby mohly podstoupit nelehký proces adaptace na Evropu a na globalizaci.

Jedna dávka ,,šokové terapie" na způsob Margaret Thatcherové mohla před dvaceti lety vyvolat nové politické povědomí. Konsensuální driblování směrem od reforem však Francouzům umožnilo žít v jednom světě a přemýšlet v jiném. Právě toto je klíčový důvod politické pohromy, která nastala během poslední prezidentské kampaně, kdy se krajně pravicový předák Jean-Marie Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb na úkor tehdejšího premiéra Lionela Jospina.

Rovněž vzestup krajní levice, která v těchto prezidentských volbách získala 10% hlasů, svědčí o politickém selhání. Francie potřebuje spíše politickou než ekonomickou revoluci, má-li se vyrovnat s realitou, jejíž součást tvoří i poznání, že ,,úpadek Francie" je obavou, kterou si Francouzi způsobují sami.