Valentina Těreškovová, první sovětská žena kosmonautka – ba vůbec první žena, která vzlétla do vesmíru – nedávno oslavila 70. narozeniny. V jistém rozhovoru vyjádřila své jediné přání: letět na Mars, i kdyby to byla cesta bez možnosti návratu. Šlo o nepřímé přání po okázalé sebevraždě, z okázale prozaického důvodu: kvůli ztrátě existenciálního základu života, již prožívají tisíce ruských žen její generace.

Těreškovové generace, ač zahrnovala téměř celou éru sovětské vlády, byla vychována v tradici ruského ženství. Tato tradice, mnohem starší než sovětský režim, zdůrazňuje ducha oběti – nejen za milované osoby, ale i za velké cíle, jako je revoluce, stát, věda nebo umění –, jemuž se hluboce protiví hromadění peněz a hmotných statků jako smysl života.

Po „perestrojce“ a rozpadu SSSR v roce 1991 tyto ženy své životy ani postoje nezměnily. Neproklely, co dříve oslavovaly, a nepřijaly, co kdysi odsuzovaly. Nezúčastnily se „privatizace“ státního majetku ani nezačaly podnikat, aby si vydělaly.

Tyto ženy – a Těreškovová je nesporně jednou z nich – šokovaly změny, jež před sebou viděly. Vskutku, mnohem děsivější než zhroucení sovětského režimu pro ně zřejmě byla rozmáhající se prostituce v každodenním životě, neboť popírala význam Ruska a ruského ženství.

Co si potom žena náležející k Těreškovové generaci mohla myslet o změnách během prezidentství Vladimíra Putina?

K Putinovu režimu je třeba být spravedlivý. Vedle omezení svobody a dramatického nárůstu moci kremelské byrokracie Putin dozírá také na vzestup ruské střední třídy, která se čím dál víc podobá středním třídám na Západě. Nedošlo k „návratu“ do sovětských ani předrevolučních dob, navzdory snahám režimu přivlastnit si symboly carského Ruska. Prostitutky, které se za Jelcinovy éry houfovaly napříč celým centrem Moskvy, se ztratily a „vyparádit se“ na neformální procházku už také vyšlo z módy. Putinův režim však vykazuje větší podobnost s Jelcinovou érou než jakoukoli předchozí dobou.

Totéž platí pro nové pokolení ruských žen (a mužů): v jejich moderním, chladně kalkulujícím myšlení je málo místa pro oběť, ať už pro rodinu, umění, kulturu nebo vědu. V důsledku toho se Putinova éra stala naprosto sterilní a nevytváří žádná veledíla ve vědě, literatuře ani výtvarném umění. Takové zájmy jsou jednoduše passé – což se v moderních ruských dějinách nikdy nestalo, ani v nejtemnějších dnech Stalinových čistek.

Kulturně vyprahlý svět je mnohem cizejší než rudá poušť na povrchu Marsu, o níž Těreškovová a její přátelé mezi kosmonauty – včetně jejího manžela – v mládí snili. Zhroucení země, pro niž žila, podtrhuje její drtivý pocit tragédie.

Západnímu myšlení, pro něž ohromné sovětské úspěchy ve vesmíru a SSSR existovaly jako oddělené entity, se to může zdát zvláštní: zatímco všichni chválili sovětskou vědu, málokdo obdivoval totalitní SSSR. Avšak pro Těreškovovou a další ženy její generace byly sovětský stát a smělé úspěchy sovětské vědy neoddělitelné. Mohutné rozpínání sovětské říše umožnilo lidský průzkum kosmu a potenciálu expanze mimo Zemi.

Je pochopitelné, že zhroucení země i ducha, jenž po generace živil ruské intelektuály, bez ohledu na jejich politická přesvědčení, je pro Těreškovovou a jí podobné lidi nesnesitelné. Těreškovové sen o cestě na Mars ovšem není jen sebevražednou nostalgií po dobách, kdy byla mladá a obklopená lidmi odhodlanými obětovat své životy za větší věc.

Odkaz na průzkum vesmíru má vlastně ještě další rozměr: úspěchy každého velikána se neváží jen k jeho době a místu původu a lze je přenést do jiných kultur a generací. Těreškovové sen je symbolem nejen jejího zoufalství, jež je beznadějí tvůrčí duše v dnešním Rusku, ale též neutuchající víry v nesmírné schopnosti lidského ducha.