DILLÍ – Pákistán se ocitl ve zlomovém bodě. Přežije současný vír výzev – zosobněný nedávným atentátem na guvernéra Paňdžábu Salmána Tasíra, jehož pachatelem byl Tasírův osobní strážce, fanatický islamista –, anebo se obrátí dnem vzhůru? Pro svět je osud Pákistánu naléhavou, možná dokonce existenciální otázkou. Koneckonců je Pákistán jadernou regionální mocností a líhní teroristů.

Kořeny pákistánské nestability sahají hluboko. Po první a druhé světové válce zasedly evropské mocnosti a Spojené státy kdesi daleko ke stolu a vymyslely hranice, v nichž se zrodil Irák, Izrael, Kuvajt, Jordánsko a Saúdská Arábie – a tím i většina současných blízkovýchodních nesnází. Nová mapa oblasti se opírala o předpoklad, že základy „muslimské Asie“ lze proměnit zavedením západního systému národních států. Místo toho vznikl region složený z útvarů, které jako státy do značné míry nedržely pohromadě.

V roce 1947 proběhla dosti podobná vivisekce jižní Asie, ze které byl s ohledem na náboženství vykrojen jeden útvar: Pákistán. V současné době je samozřejmě bezpředmětné podrobovat tuto tragickou pošetilost dalšímu zkoumání. Důsledky tohoto rozdělení však přetrvávají dodnes: Pákistán dosud nebyl schopen vytvořit administrativně důvěryhodnou vládu. Kdyby měl otec-zakladatel Pákistánu Muhammad Alí Džinnáh pravdu v tvrzení, že muslimové jsou samostatný národ, pak by se od něj nebyl odtrhl Bangladéš a pak by vztahy mezi Pákistánem a sousedním Afghánistánem byly prosté intrik a násilí.

To nás přivádí k srdci celého problému: k otázce islámu a státnosti. Gai Eaton formuloval v knize Islám a osud člověka tuto záležitost s elegantní precizností: „Islámská společnost je teocentrická…, nikoliv teokratická.“ To je důležitý rozdíl, neboť zpochybňuje „platnost konceptu islámského státu odlišujícího se od státu muslimského“. To první, píše Eaton, je „ideologická záležitost“, která se „v muslimských dějinách nikdy nerealizovala, protože žádný muslimský stát nebyl ani teokratický“.

Zatímco ústřední role státu v lidských záležitostech je produktem moderního evropského vývoje, tradiční společnosti jako Indie a Pákistán nikdy nepokládaly stát za cokoliv více než za nezbytné zlo, poněvadž velké společnosti nelze spravovat na starém kmenovém základě. Pro muslimy je veškerá suverenita obsažena v Bohu; nic neexistuje a ani nemůže existovat mimo něj. Jak uvádí Eaton, tvrzení v koránu, podle něhož „není boha kromě Boha“, lze vykládat i tak, že „není zákonodárce kromě Zákonodárce“. Proto se v islámské právní vědě musí zákony odvozovat z koránu a Prorokovy sunny, nikoliv přebírat z britské či klasické filozofie.

Stěžejní otázkou islámu tedy není, zda lze stát oddělit od náboženství, nýbrž zda lze takto oddělit společnost. Nelze, a proto nemůže být žádný muslimský stát plně sekulární. Otázka, která nyní leží v jádru Pákistánu, tedy zní, zda se tato země může stát teokratickým státem.

To nás přivádí zpět k hrůze atentátu na Tasíra a k podivné a rozpolcené reakci na něj v pákistánské občanské společnosti. Tasírovo zavraždění nebylo na rozdíl od zavraždění indické premiérky Indíry Gándhíové vlastními tělesnými strážci v roce 1984 odvetným útokem ze msty. Kořeny atentátu na Tasíra spočívají spíše v temných sebeklamech fanatické víry, když jeho zabití mělo víru údajně chránit.

Ještě horší je, že mnoho, ne-li většina občanů reagovala vyjádřením podpory atentátníkovi (někteří z nich na něj sypali okvětní lístky), přičemž stovky ulamů (náboženských učenců) uvítaly Tasírovo zavraždění a označily účast na jeho pohřbu za „neislámskou“. Podle šéfa Islámské strany (Jamaat-e-Islami) je „zabitý sám zodpovědný za své zabití“.

Tato agresivní fundamentalistická cesta neúprosně vede Pákistán o několik století zpět. Jistě, pouze samotný Pákistán nese zodpovědnost za cestu, kterou si zvolí, ale země by současný kurz nebyla zvolila tak ochotně, nebýt tiché (i neskrývané) podpory, kterou jí prokazují USA, a to už od 80. let, kdy potřebovaly čelit sovětské okupaci Afghánistánu. Znovu tedy vidíme, jak pochybené národní priority Západu mohou přinést nezápadnímu státu zkázu.

V jakémkoliv střetu idejí má krajnost obvykle navrch nad umírněností. V Pákistánu dnes krajnost nosí islámské roucho a staví se za Stvořitele, za víru a za teokratický řád. Zač by se naproti tomu mohl stavět pákistánský liberál? A kdo dnes vlastně v Pákistánu volá po liberálním, demokratickém státu?

Ve tmavých přelidněných uličkách Láhauru, Karáčí, Péšávaru nebo Kvéty dnes lidé neprahnou po demokratickém liberalismu, nýbrž po tom, aby se věřící sjednotili za jedinou pravou vírou. Základní klíč k Pákistánu lze nalézt právě v této touze, nikoliv na washingtonských chodbách a už vůbec ne na širokých prospektech Islámábádu.