Desetileté bdění u lůžka umírajícího panovníka v Saúdské Arábii je u konce. Král Fahd, nejdéle sloužící král v saúdskoarabských dějinách (24 let), zemřel. Šest týdnů ležel král v nemocnici a vzdoroval smrti, což ovšem činil vlastně už od okamžiku, kdy před deseti lety utrpěl rozsáhlou mozkovou příhodu. Totožnost nového krále je jasná, nikoliv však to, kdo bude třímat moc.

Podobně jako když v rozštěpené Jugoslávii umíral maršál Tito, panovníkovi královští příbuzní (kteří jsou taktéž jeho podřízenými) se obávají, že vládcova smrt rozpoutá chaos. Tyto obavy přicházejí v době, kdy širší Střední východ prosytily hovory o demokratické změně. Od Egypta přes Libanon až po Írán, všude přibývá politických vášní, stejně jako nově nabytého optimismu. Pouliční demonstrace, volby i politické debaty v kavárnách a na internetu vzkvétají jako nikdy v minulosti. Dokonce i konzervativní státy Arabského poloostrova jsou pohrouženy do polemik o ženách na pozicích ministryň, šíitském zastoupení, islamistické účasti v politickém procesu, ba i budoucnosti jejich vládnoucích královských rodin. Za těchto dynamických okolností Saúdská Arábie vyčnívá z řady.

Zdá se, že Saúdská Arábie je v pasti prodlužovaného přežívání a její stát je nemocný a neduživý. Země uvízla mezi dvěma možnostmi: progresivní reformou a přetrvávající paralýzou a rozkladem.

Spory uvnitř království jsou ostřejší, než kdy byly, a králova smrt by je mohla ještě prohloubit. V řadách Saúdovců, největší vládnoucí rodiny na světě, jež čítá 22 tisíc princů a princezen, se formují dva soupeřící tábory – takzvaní reformátoři a konzervativci.

Reformátoři mají méně moci, ale jsou mezinárodně přijatelnější tváří saúdské diktatury. Jejich nový vůdce, král Abdalláh, se díky své senioritě v rodině jeví jako legitimní představitel. Reformátoři hovoří o dílčích obecních volbách, národním dialogu a právech žen, jimž by podle jejich náznaků jednou mohlo být dokonce povoleno řídit automobily!

Wahhábitský tábor zastánců tvrdé linie, který má pod kontrolou bezpečnostní složky, soudní systém a skutečné páky domácí moci, blokuje i tyto omezené snahy. Princ Najíf, ministr vnitra a vůdce konzervativců, umlčel nebo uvěznil stovky významných saúdských reformátorů.

Jednou z příčin slabosti Abdalláhovy frakce je fakt, že uvnitř rodiny má mizivou podporu, neboť centrem moci Saúdovců jsou al-Fahdové – šest vlastních bratrů zemřelého krále Fahda, zejména ministr obrany princ Sultán a princ Najíf. Na povrchu bylo následnictví naplněno podle očekávání, neboť po Fahdově smrti se nyní králem stal korunní princ Abdalláh. Navzdory tomu Abdalláh zřejmě nebude schopen formovat budoucnost, neboť se zdá odsouzen k prohře v jakémkoli střetu s Najífovými silami.

Abdalláhovou mocenskou základnou je Národní garda a jeho tvrzení, že podporuje saúdskoarabské modernizační síly. Ani jedna na zastavení Najífa nestačí. Významnou počáteční zkouškou Abdalláhovy královské pozice bude to, zda dokáže osvobodit stovky dnes vězněných politických reformátorů, zejména tři uznávané akademiky, jež on sám vybídl k vytvoření reformních návrhů, a přesto je Najíf dostal za mříže.

Teď když zemřel král Fahd, bude třeba urovnat staré neshody mezi mnoha jeho vlastními a nevlastními bratry, o tisících princů další generace ani nemluvě. Nehleďme však s nadějí na novou generaci, která není nutně ani mladá, ani progresivní. Třetí a čtvrtá generace Saúdovců je nejen roztříštěná co do politických a náboženských vazeb, ale také se pohybuje ve věkovém rozmezí od 20 do 90 let. Všichni čekají na příležitost vládnout.

Takže saúdskoarabský lid čelí této zásadní otázce: může se objevit směrodatný vládce, který zemi opět sjednotí v pokrokové tradici zesnulého krále Fajsala? Je bohužel pravděpodobné, že vzhledem k obstrukcionistům vedeným Najífem se rozhodný a energický král neobjeví. Jakým směrem se země vydá v delším časovém horizontu, bude nejlépe možné posoudit podle toho, koho se Abdalláh rozhodne jmenovat nástupcem prince Sultána, Najífova hlavního spojence, jenž už byl prohlášen za Abdalláhova dědice.

Pokud by snad Abdalláh (83 let) dokázal vynechat jednu generaci a zvolil méně předpojatou mladší osobnost, mohlo by to znamenat naději. Zdá se však, že Najíf (77 let), jeho vlastní bratři – včetně Sultána (82 let) – a jejich příznivci ve wahhábitském establishmentu mají příliš pevnou pozici a něco takového nedovolí. Nástup nového krále v Saúdské Arábii, připomínající geriatrické střídání u moci, jež předcházelo rozpadu Sovětského svazu, se zdá být jen jedním krokem v neúprosném směřování k politickému rozkladu. Rusko našlo v Michailu Gorbačovovi mladého reformátora příliš pozdě. Pro Saúdskou Arábii už také může být pozdě.