Sunday, September 21, 2014
0

Smrt smrti

Po čase opět došlo k zabíjení ve velkém měřítku, tentokrát v zemi, kde se prý kdysi nacházel Ráj, v údolí mezi řekami Tigris a Eufrat. Dnešní zabíjení není o nic horší než nesčetné historické masakry, možná je dokonce umírněnější. Někteří lidé tvrdí, že bylo nezbytné, aby se předešlo budoucímu zabíjení. Každopádně je smutnou, samotářskou výsadou lidských bytostí zabíjet vědomě sami sebe, podobně jako spáchat sebevraždu.

Můžeme se oprávněně domnívat, že je to tím, že lidské bytosti jsou jediné, které chápou smrt - smrt ostatních i svoji vlastní. Všichni víme, že jednou zemřeme. ,,Jsi jedna bytost mezi mnoha/Jen ty lneš ke Kráse/A víš, že musíš odejít," napsal básník Reiner Kunze. Toto vědomí proniká každý okamžik našeho života. Media in vita in morte sumus - vprostřed života jsme obklopeni smrtí - zpívalo se ve středověké písni. Heidegger učinil z vědomí smrti klíč k pochopení toho, co znamená žít.

Smrt každého jedince izoluje, protože nic jako kolektivní umírání neexistuje. Každý umírá sám. Ti, kdo si to uvědomí, jsou v pokušení popřít veškerý smysl lidského jednání - všechno se nakonec jeví jako marnost, protože svým skonem opouštíme společnost a společnost opouští nás. Na druhou stranu jedině vědomí vlastní smrtelnosti dává existenci její neocenitelnou hodnotu. Kdybychom neumírali, všechno by ztratilo smysl. Vše, co děláme dnes, bychom mohli udělat zítra.

Při výročí zlaté svatby si člověk může přát, aby teď všechno začalo doopravdy. Ale navždy a bez konce? To by okamžitě všechno zmařilo. Vědomí konce otevírá dimenzi smyslu, což také umožňuje, aby některé věci byly bezcenné.

,,Lneš ke kráse..." - to je druhý znak, jenž Kunzova báseň připisuje lidstvu. Zkušenost krásy se úzce váže k vědomí smrti. Krása neodvozuje svůj smysl od hodnoty, již má pro biologické přežití, ani od užitečnosti pro druhé lidi, kteří také musejí zemřít. Co nazýváme krásným, má smysl samo o sobě. Může jít o lidská gesta nebo skutky, i když jsou bezvýsledné nebo se jimi marní před nesprávnými lidmi. Krása odolává vřavě absurdity. Už dob Platónových je pro věřící krása předzvěstí toho, co přežije smrt.

Jak se s umíráním a smrtí vypořádává společnost? Skonem člověk přestává být členem společnosti. Stát může smrtí vyhrožovat, ale jak se přesvědčili mnohé totalitní režimy, nikdo není silnější - a snad ani nebezpečnější - než ti, kdo překonali strach ze smrti. Strach ze smrti je mocnou zbraní. Muset ustoupit hrozbě vždycky znamená porážku.

Obřadná kultura smrti a pohřbů staré evropské tradice byla zkušeností, v níž si společnost uvědomovala své meze. Ukotvením smrti v rituálech učinila společnost ze sebezpytování součást sebe samé. Takový přístup má nezbytně náboženský rozměr - rozměr, který společnosti dával legitimitu. Když společnost uznala svou konečnost a omezenost, mohla o sobě také přemýšlet jako o stíhané Božím trestem.

Víra v nesmrtelnost vnesla relativitu do rozdílu mezi životem a smrtí. Smrtelníci vnímají smrt jako bránu ke skutečnému životu, tak jako by housenka mohla pohlížet na motýla. Jak říká nápis vyrytý do popravčího meče v Munsteru: ,,Když zvedám tento meč, přeji nebohému hříšníkovi věčný život."

Náš moderní ateistický věk chápe rozdíl mezi životem a smrtí jako rozdíl absolutní. Hledáme nějaké utišující prostředky, ale ty jsou neúčinné. ,,Můj život pokračuje v životech mých dětí," říkáváme, ale pro jedince je to prázdná fráze. Tvrdošíjně vedeme boj za prodloužení života jen proto, abychom zjistili, že v tomto zápase zvítězit nemůžeme - a zůstává nám jen neschopnost vytvořit autentické rituály, které by doprovázely konec našeho bytí.

Naše společnosti nedokáží vnímat žádné meze, a proto se snaží vytěsnit smrt ze svého vědomí. Stále častěji ke smrti dochází skrytě v nemocničním pokoji. Smrt se sociálně potlačuje, ale následkem toho strach jedinců o to víc roste. Většina lidí, kteří dnes stojí tváří v tvář smrti, nikdy nebyli svědky úmrtí někoho jiného!

V závěsu jde touha tiše odklidit ty, na něž nelze dále pohlížet jako na členy společnosti. Holandsku se pro jeho zákon o eutanázii nedostalo mezinárodního odsouzení. Tamní lékaři-vrazi se skutečně vidí jako avantgardní předvoj. Náhle takové zabíjení není stále dost rychlé. Definice smrti jako ,,smrti mozku" nám umožňuje označit dýchající bytosti za mrtvé a omezit průběh umírání, abychom zužitkovali umírající jako sklad náhradních dílů pro živé. Smrt už nepřichází na konci umírání, ale - rozhodnutím jisté harvardské komise - na jeho začátku.

Židovskokřesťanský zvyk pohřbu se rychlým tempem nahrazuje nikoliv indickým obřadem pohřební hranice, ale kremací, tj. zničením mrtvého těla prostřednictvím vysokoteplotních zařízení, procedurou, z níž je veřejnost vyloučena. Stále více lidí věří, že svým dětem prokazují laskavost, když se nechají anonymně pohřbít ,,vsypem", aby je ušetřili pohřebních výdajů a údržby hrobu. Nejstarší odlišnost druhu homo sapiens - obřadní pohřbívání zemřelých - se vytrácí.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured