Belgii hrozí nebezpečí rozpadu. Už víc než šest měsíců tato země nedokáže sestavit vládu, která by měla tu moc sjednotit francouzsky hovořící Valony (32%) a holandsky hovořící Vlámy (58%). Belgický král Albert II. se zoufale snaží své poddané na cestě k rozštěpení státu zastavit.

Pomineme-li monarchu (který může přijít o práci), komu na tom sejde? V prvé řadě Valonům. Přestože francouzsky hovořící Belgičané v devatenáctém století zahájili evropskou průmyslovou revoluci, v současnosti žijí v zanedbaném rezavějícím kraji závislém na federálních dotacích, jejichž podstatná část pochází z daní úspěšnějších Vlámů, zaměřených na špičkové technologie. Jistý zájem tu má také hrstka holandských pravicových snílků, kteří lpí na vidině sjednocení belgických Flander s holandskou domovinou.

Ti však mají smůlu, protože Vlámové po ničem takovém netouží. Ostatně Belgie se stala nezávislým státem v roce 1830 právě proto, aby vymanila katolické Vlámy a Valony z postavení druhořadých poddaných v holandské protestantské monarchii.

Možná že by nám na tom ale mělo alespoň trochu záležet všem, poněvadž to, co se děje v Belgii, je sice neobvyklé, ale ne ojedinělé. Češi a Slováci už se rozešli, stejně jako různé národy bývalé Jugoslávie. Mnozí Baskové by se rádi odtrhli od Španělska, stejně jako Katalánci. Korsičané se chtějí zbavit Francie a nejeden Skot zase Británie.

Pak je tu samozřejmě tibetský problém v Číně, čečenský problém v Rusku a tak dále. Není pochyb, že některé z těchto národů by se dokázaly naprosto úspěšně postavit na vlastní nohy. Historie ovšem, zdá se, naznačuje, že výsledný efekt štěpení států je zřídka pozitivní.

Belgičtí separatisté rádi podotýkají, že Belgie nikdy nebyla přirozeným národním státem, ale dějinnou náhodou. To ale platí pro většinu států, možná že většinu. V případě Belgie se tato náhoda obvykle klade na počátek devatenáctého století, jako důsledek pádu Napoleonovy evropské říše a holandské arogance. Ve skutečnosti ji lze posunout do šestnáctého století, kdy se v jižním Nizozemsku (dnešní Belgii) udržel Habsburský císař, leč protestantské severní provincie se odtrhly.

Ať už to bylo jakkoli, národní státy se často formovaly v osmnáctém a devatenáctém století, aby prosazovaly společné zájmy, které přesahovaly kulturní, národnostní, jazykové či náboženské odlišnosti. To platilo pro Itálii a Británii a nejinak i pro Belgii.

Současným problémem je, že zájmy už nejsou tytéž, ba nejsou už ani společné. Evropská unie, aktivně propagující regionální zájmy, oslabila autoritu národních vlád. Proč spoléhat na Londýn, ptají se Skoti, když Brusel nabízí větší výhody?

Když už společné zájmy nepřevažují, začne víc záležet na jazyce a kultuře. Jedním z důvodů, proč vlámští Belgičané mají zlost, že ze svých daní musejí podporovat Valony, je fakt, že je považují bezmála za cizince. Většina Vlámů nečte francouzsky psané noviny ani romány a naopak. Televizní stanice jsou oddělené. Totéž platí pro školy, univerzity i politické strany.

Italové ze severu rovněž neradi vidí, že se peníze z jejich daní využívají na pomoc jihu, ale mají víceméně společný alespoň jazyk, stejně jako televizní hvězdy, národní fotbalový tým a Silvia Berlusconiho. Belgičané mají jen krále, který je, tak jako většina evropských panovníků, potomkem Němců.

Znovu, proč na tom má záležet? Nechováme snad sympatie k Tibeťanům v jejich zápase o svobodu? Proč by neměli jít svou cestou Vlámové?

Jedna věc je podporovat národ utlačovaný autoritářskou vládou. Tibeťanům vlastně hrozí ztráta kultury. Znepokojivější je, když se lidé rozhodnou národní stát rozdělit, protože se odmítají dělit o své bohatství, z jazykových nebo národnostních důvodů.

Pokud si vlámští občané nepřejí, aby jejich daně putovaly k Valonům, jak se stavějí k nezaměstnaným přistěhovalcům z Afriky, jejíž značnou část kdysi Belgičané vlastnili a vykořisťovali jako významný zdroj své prosperity? Nemělo by překvapovat, že vlámská nacionalistická strana (Vlaams Belang) je nepřátelská i vůči imigrantům.

Osud Belgie by tedy měl zajímat všechny Evropany, zejména ty, kdo přejí Unii úspěch. Neboť to, co se nyní děje v Belgii, by se nakonec mohlo odehrávat v kontinentálním měřítku.

Proč by například prosperující Němci měli nadále přihlížet, jak se peníze z jejich daní skládají do společného fondu, aby pomohly Řekům či Portugalcům? Je těžké udržet jakýkoli demokratický systém, ať v národním, či celoevropském měřítku, bez smyslu pro solidaritu. Té se daří lépe, když se zakládá na něčem hlubším, než jsou společné zájmy: na jazyku, smyslu pro společnou historii, hrdost na úspěchy v kultuře. Evropská identita ještě není ani zdaleka pevná.

Možná že občany Belgie už spojuje jen máloco a bylo by lépe, kdyby se Vlámové a Valoni rozešli. Člověk ale doufá, že tomu tak není. Rozvody nikdy nejsou bezbolestné. A národnostní nacionalismus probouzí pocity, které jsou téměř vždycky nežádoucí.

Víme, co se stalo, když kdysi evropskou politiku určovalo bratrské volání krve a půdy. Aniž by to zamýšlela, EU v současnosti podle všeho povzbuzuje právě ty síly, k jejichž potlačení byla poválečná evropská jednota vytvořena.