TOKIO – Americký prezident Barack Obama a ruský prezident Dmitrij Medveděv před nedávnem v Praze podepsali významnou novou úmluvu o snižování počtu jaderných zbraní. Brzy nato se jaderné velmoci světa sešly ve Washingtonu, aby prodiskutovaly jadernou bezpečnost, a znovu se sejdou příští měsíc na půdě Organizace spojených národů, aby debatovaly o dalších způsobech jak předcházet šíření jaderných zbraní. To jsou dobré zprávy pro všechny a všude. Ani americko-ruská dohoda, ani globální rozhovory o jaderných zbraních však nebudou mít valný vliv na nejvážnější hrozbu dneška: jaderné námluvy mezi Íránem, odhodlaným pořídit si potenciál jaderných zbraní, a Severní Koreou, ochotnou Íránu značný díl tohoto potenciálu za tvrdou měnu prodat.

V Íránu a v sousedních oblastech Středního východu dnes pracuje víc než 6000 Severokorejců. Řada z nich pracuje ve stavebnictví a oděvnictví jako dělníci s nízkými mzdami. V Íránu a Sýrii ale také působí narůstající počet specializovaných pracovníků. Ostatně když Izrael v září roku 2007 zaútočil na jaderné zařízení v Sýrii, vyšlo najevo, že na vývoji areálu se podíleli právě Severokorejci, ve spolupráci se Syrským národním střediskem technického výzkumu.

Většina z mnoha Severokorejců žijících v Íránu se podílí na činnostech zaštítěných Korejskou stranou práce. Jejich úkolem je dělat v islámské republice propagandu ideologii jejich strany. Každodenní život těchto Korejců je zúžen do malé komunity, kde má Strana všechny osobní výměny zcela pod kontrolou.

Část těchto pracovníků řídí severokorejské velvyslanectví v Teheránu, jehož prvořadou starostí je působit jako hlídací pes Strany dozorující nad spoluobčany umístěnými v Íránu. Od severokorejských diplomatických přidělenců se vyžaduje, aby týdně či měsíčně pořádali sezení, kde podstupují sebekritiku. U koho vznikne dojem, že v náležitém dodržování příkazů Strany pochybil, stává se terčem ostré kritiky za provinění.

Ostatní Severokorejci v Íránu ale nepřijímají rozkazy z velvyslanectví a spadají do jedné ze tří skupin. Ti z „Kanceláře č. 99“ podléhají pchjongjangskému Úřadu zbrojního průmyslu. Ti z „Kanceláře č. 39“ podléhají Úřadu financí a účetnictví. Poslední skupina se zodpovídá přímo sekretariátu „drahého vůdce“ Severní Koreje Kim Čong-ila.

V roce 2002 bylo odhadnuto, že v celém Íránu pracuje přes 120 občanů Severní Koreje na více než deseti místech souvisejících s vývojem raket nebo jaderných technologií. Zatímco Severokorejci pracující ve Spojených arabských emirátech, Kataru či Kuvajtu jsou v zásadě levnou pracovní silou, činnost Severokorejců v Íránu související s raketami a jadernými zbraněmi slouží jako zlatý důl, který režimu Kim Čong-ila zajišťuje hromadu tvrdé měny a přitom stmeluje protiamerickou alianci. Kim Čong-il doufá, že podporou šíření jaderných zbraní a transferem zásadních jaderných a jiných souvisejících technologií do nejradikálnějšího režimu na Středním východě se mu podaří z radikálního islámského fundamentalismu zformovat baštu náklonnosti vůči Severní Koreji.

Severokorejský Úřad financí a účetnictví a sekretariát prezidenta byly až do roku 2009 zodpovědné za vývoz raket a technologií balistických střel do Íránu prostřednictvím nastrčených firem řízených Kanceláří č. 99. Veškeré tyto transakce probíhaly pod taktovkou přímých rozkazů Kim Čong-ila.

Funguje to takto: Druhá ekonomická komise, jíž přímo velí ústřední vedení Strany, vyrábí rakety za pomoci Druhé akademie přírodních věd v Severní Koreji. Firmy ovládané Kanceláří č. 99 exportují rakety do Íránu. Cizí měna utržená za vývoz raket a dalších jaderných či jiných zbraní jde buď přímo do kapsy Kim Čong-ila, anebo se používá k financování dalšího jaderného vývoje.

Poté, co Severní Korea v roce 2009 uskutečnila jadernou zkoušku, Organizace spojených národů prostřednictvím rezoluce Rady bezpečnosti č. 1874 uvalila na Kimův režim sankce, které tok deviz do Severní Koreje zastavily. Je paradoxní, že sankce význam Íránu jako partnera Severní Koreje oproti dřívějšku ještě posílily. Sankce tedy jadernou vazbu nenarušily, nýbrž upevnily.

Podle interních dokumentů vysokých kruhů Korejské strany práce, jež do Japonska převezli severokorejští zpravodajci, byl v roce 2010 vytvořen nový maskovací aparát nazvaný Lyongaksan General Trading Corporation. Tato organizace, zdá se, má teď při řízení exportu balistických a jaderných technologií do Íránu hrát klíčovou roli.

Samozřejmě že jde jen o drobnou inovaci staré praxe, neboť Severní Korea k vývozu raket využívá nastrčených firem rutinně. Jména zástupců, adresy i telefonní čísla takových společností jsou fiktivní, což doložily listiny nalezené, když OSN podle rezoluce 1874 zkonfiskovala nelegálně vyvážené zbraně.

Finanční situace Severní Koreje je tak zoufalá, že loni v prosinci ministerstvo lidové bezpečnosti pozastavilo vnitrostátní používání zahraniční měny. Za neuposlechnutí hrozí až trest smrti. Takto drastická opatření naznačují, že sankce sice touhu Severní Koreje vyvážet jaderné zbraně a technologie do Íránu posílily, ale že se proces zkomplikoval a režim ztrácí klíčový mechanismus čerpání zahraniční měny.

Kim Čong-il bude usilovat o zachování vztahu s Íránem za každou cenu. Má-li tento obchod ustat, zodpovědnější úlohu si bude muset osvojit Čína, přes jejíž území putuje většina zásilek ze Severní Koreje, jakož i do ní. Vzhledem k významu jaderné vazby mezi Íránem a Severní Koreou je však nezbytné, aby asijské demokracie začaly vážně uvažovat o spolupráci na regionální protiraketové obraně, k jaké generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen naléhavě vyzval NATO a Rusko. Když je v sázce tolik, reakce musí být vynalézavá a odvážná.