NEW YORK – Evropou a Amerikou se žene vlna úspor. Velikost rozpočtových deficitů, stejně jako velikost propadu, vyrazila mnoha lidem dech. Navzdory protestům včerejších zastánců deregulace, kteří by si přáli, aby vláda zůstala pasivní, je však většina ekonomů přesvědčena, že vládní výdaje byly prospěšné a přispěly k odvrácení další Velké hospodářské krize.

Většina ekonomů se také shoduje, že je chybou dívat se jen na jednu stranu bilance (ať už ve veřejném nebo v soukromém sektoru). Je třeba věnovat pozornost nejen tomu, co země nebo firma dluží, ale také jejím aktivům. To by mělo pomoci s odpovědí těm jestřábům z finančního sektoru, kteří nad vládními výdaji vyhlašují poplach. Ostatně vždyť i schodkoví jestřábi uznávají, že bychom se neměli zaměřovat na dnešní deficit, ale na dlouhodobé národní zadlužení. Výdaje, zejména za investice do vzdělávání, technologií a infrastruktury, ve skutečnosti mohou vést k nižším dlouhodobým deficitům. Ke vzniku krize přispěla krátkozrakost bank; nedovolme, aby ji teď prodloužila krátkozrakost vlády, popichované finančním sektorem.

Rychlejší růst a návratnost veřejných investic vynese vyšší příjmy z daní a 5-6% návratnost na vykompenzování přechodných zvýšení národního zadlužení více než stačí. Při analýze společenských nákladů a přínosů (zohledňující dopady mimo rozpočet) se takové výdaje, byť financované z dluhu, ukazují jako ještě atraktivnější.

Konečně většina ekonomů se shodne, že kromě těchto ohledů závisí vhodná velikost schodku zčásti na stavu ekonomiky. Slabší ekonomika vyžaduje větší deficit a adekvátní rozsah deficitu tváří v tvář recesi závisí na konkrétních okolnostech.

A právě tady se ekonomové přou. Sestavit prognózu je vždycky těžké, ale v nejistých časech je to obzvlášť komplikované. To, co se stalo, není (naštěstí) každodenní událostí; bylo by pošetilé ve snaze předpovědět nynější zotavení upírat zrak na ta dřívější.

V Americe jsou kupříkladu nedobytné dluhy a případy zabavování majetku dlužníkům na úrovních, jaké jsme nezažili už tři čtvrtě století; úbytek úvěrů v roce 2009 byl největší od roku 1942. Srovnání s Velkou hospodářskou krizí jsou též zavádějící, protože dnešní ekonomika je v mnoha ohledech zcela jiná. A téměř všichni takzvaní experti se ukázali jako omylní – vezměme si jen tristní historii prognóz Federálního rezervního systému Spojených států před nástupem krize.

Přesto i s rozsáhlými deficity hospodářský růst v USA a Evropě zůstává bezkrevný a prognózy růstu soukromého sektoru naznačují, že bez setrvalé vládní podpory hrozí riziko neustávající stagnace – růstu příliš slabého na to, aby v brzké době vrátil nezaměstnanost na běžné hladiny.

Hrozby jsou asymetrické: pokud se tyto prognózy mýlí a dochází k mohutnějšímu oživení, pak samozřejmě bude možné výdaje omezit a/nebo zvýšit daně. Mají-li však tyto prognózy pravdu, pak předčasným „ústupem“ od deficitních výdajů vznikne riziko, že ekonomiku srazí zpět do recese. Právě takové je jedno z ponaučení, která bychom si měli vzít z americké zkušenosti s Velkou hospodářskou krizí; zároveň jde o ponaučení, které vysvítá z japonské zkušenosti z konce 90. let minulého století.

Tyto argumenty jsou významné zejména pro nejhůře postižené ekonomiky. Tak například Velká Británie prožívá oproti jiným zemím horší časy ze zřejmého důvodu: v realitách měla bublinu (třebaže s menšími důsledky než ve Španělsku) a finančnictví, které bylo v epicentru krize, v jejím hospodářství hrálo významnější úlohu než v jiných zemích.

Slabší výkonnost Británie není důsledkem horších politik; ostatně v porovnání s USA byly tamní záchrany bank a politiky na trhu práce v mnoha ohledech podstatně lepší. Británie se vyhnula masivnímu plýtvání lidskými zdroji, které se pojí s vysokou nezaměstnaností v Americe, kde si práci na plný úvazek nedokáže najít téměř každý pátý zájemce.

Až se globální ekonomika vrátí k růstu, vlády už by samozřejmě měly mít nachystané plány na zvýšení daní a osekání výdajů. Náležitá rovnováha bude nesporně předmětem sporu. Principy jako „je lepší danit špatné věci než ty dobré“ mohou naznačovat zavádění ekologických daní.

Finanční sektor zatížil zbytek společnosti obrovskými externalitami. Americká finanční branže kontaminovala svět toxickými hypotékami a v souladu se zavedeným principem, že škody hradí znečišťovatel, by se daně měly uvalit na ni. Krom toho dobře koncipované zdanění finančního sektoru by mohlo zmírnit problémy způsobované přílišným přepínáním dluhové páky a bankami příliš velkými na to, aby padly. Zdanění spekulativních činností by mohlo banky motivovat k tomu, aby zaměřily pozornost na plnění své klíčové společenské funkce poskytovatele úvěrů.

Při dlouhodobějším výhledu se většina ekonomů shoduje, že vlády, zejména ve vyspělých průmyslových zemích se stárnoucím obyvatelstvem, by se měly zabývat udržitelností svých politik. Musíme se ale mít na pozoru před deficitním fetišismem. Schodky kvůli financování válek nebo dárků pro finanční sektor (jak se v obrovském měřítku stalo v USA) vedou k pasivům bez odpovídajících aktiv, čímž uvalují břemeno na budoucí generace. Vysoce výnosné veřejné investice, které se více než zaplatí, však mohou blahobyt budoucích generací zlepšovat a bylo by dvojnásob hloupé je obtěžkat dluhy z neproduktivních výdajů a pak osekat produktivní investice.

Jde ovšem o otázky do budoucna – přinejmenším v mnoha zemích jsou vyhlídky na rázné zotavení vzdálené v nejlepším případě rok či dva. Pro tuto chvíli je ekonomická situace jasná: snižovat vládní výdaje je riziko, které se nevyplatí podstupovat.