Po sérii volebních porážek po celém světě je levice v krizi. Někteří levicoví politici obhajují přesvědčení, že bývalou sílu lze získat návratem k historickým kořenům stran. Jiní tvrdí, že je třeba se zbavit starých mýtů a vykročit odvážně vpřed.

Tato debata se neobjevuje jen ve Francii po loňské dubnové porážce socialistů. Je charakteristickou i pro politickou situaci v USA po prohře demokratů v listopadových volbách uprostřed prezidentského období. Obě strany čelí stejnému dilematu a právě o to mi jde: krize, v níž se levice ocitá, je hluboká a zásadní.

V minulosti byla levice vyzbrojena svou vlastní ideologií, tedy svou ekonomickou teorií. Za základní hospodářský mechanismus, který určuje fungování světa, se považoval boj o rozdělení rent mezi dělníky a kapitalisty. S tímto pohledem na svět - ,,my versus oni" - nebylo těžké sešikovat voliče, od těch s nejmenšími volebními právy až po příslušníky střední třídy se stálým platem. To bylo víc než dost na to, aby si levice zajistila volební většinu.

Svět se ale změnil a starý levicový pohled prostě už neplatí. Rostoucí konkurence na mezinárodním i na domácím poli snížila dosažitelné renty. Finanční kapitál může snadněji překračovat hranice a hmotný kapitál se dokáže přemisťovat téměř se stejnou rychlostí. Meze přerozdělování jsou na trhu mnohem těsnější: snaha přivlastnit si renty může firmy nutit stěhovat se do rozvíjejících se zemí nebo je přivést k bankrotu.

Jistou chvíli trvalo, než jsme si tuto skutečnost připustili, a mnohé levicové strany se stále nedokáží přinutit, aby si přiznaly tlaky, které tržní síly vytvářejí. Některé to samozřejmě dokázaly a nejotevřeněji z nich britská Labour Party vedená Tonym Blairem. Jiné strany, typicky komunistické strany starého ražení, si mnohé ze své tradiční rétoriky ponechaly, ovšem hlavně ke konzumaci během voleb. Vědí až příliš dobře, že tenhle starý boží trest, ,,kapitál," bude dnes těžké, ba nemožné vyvlastnit, a přesto stále nejsou schopny či ochotny tuto novinku sdělit svým voličům.

Stejné napětí existuje i uvnitř samotných stran. Jen zvažme popletenou debatu ve francouzské Socialistické straně, jež následovala po její porážce: ,,levicová levice" a ,,pravicová levice" svedly boj o vliv nad stranou a o způsob, jímž by se konečně měla vrátit k moci.

A přesto obě možné strategie - nicnedělání i snaha se modernizovat - skrývají bezesporu nástrahy. Stará rétorika přece jen stále mocně souzní s nejnuznější částí voličstva: s dělníky s nízkými platy, dlouhodobě nezaměstnanými a všemi, kdo mají pocit, že cokoli by bylo lepší než to, co mají teď. Umožňuje také snazší kontakt s okrajovými skupinami, jako jsou odpůrci globalizace a nejhorlivější zelení. Ačkoli ale stará víra stále mobilizuje levici, je pro ni těžké udržet střed. Střední třída ztratila důvěru ve staré floskule a kdykoli se dostane nějakou náhodnou k moci levice, realita rychle prosákne na povrch.

Modernizace naráží na opačné problémy. Veřejné diskuse o nových způsobech financování penzijních programů nebo o zavedení záporné daně z příjmu zní jako rajská hudba ekonomům všech vyznání, ale veřejné mínění tak docela nemobilizují. Chudé to nezajímá. Extrémní levice ztrácí volební zájem. Středním třídám se tón sice zamlouvá, ale podivují se, v čem se program liší od toho, co je slyšet od neoliberální pravice. Jak ukázaly události francouzských voleb loni na jaře, když tato dynamika převládne, levice volby prohraje.

Posuňte mírně doprava vše, co jsem dosud řekl o tomto strategickém dilematu, a dostanete se k problémům amerických demokratů. Výběr kandidáta pro příští volby závisí na této strategické volbě, nikoli na osobnostech. Posuňte vše mírně doleva a dostanete se k problémům brazilského prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy. Měl by se vrátit ke staré ,,lulovské" rétorice a sledovat, jak kapitál prchá ze země, nebo se pokusit být ,,moderní" a zklamat mnohé své voliče? S drobnými proměnami stojí tváří v tvář této volbě nevolbě levice v Německu, Itálii, Spanělsku, Portugalsku a dalších zemích.

Tedy zatracení, ať zůstanu stát, nebo vykročím dál? Ne, tedy aspoň ne tak docela. Zásadním rozdílem, který musí odlišovat levici a pravici, nejsou jejich názory na ekonomii, ale jejich postoje týkající se přerozdělování. Jedna z prvních přednášek o ekonomii říká, že existuje jistý kompromis mezi efektivitou a přerozdělováním. Pravice se zaměřuje na efektivitu. Levice zdůrazňuje přerozdělování.

Poselstvím levice musí být jasná oddanost chudým, nemocným a lidem v těžkých situacích. Prostředky, ať už jsou jakkoli ,,nudné," musí odpovídat uskutečňování tohoto závazku: musí jít o kombinaci udržitelných penzijních systémů, lépe navržených systémů podpory v nezaměstnanosti, negativních daní z příjmu, programů dalšího vzdělávání a podobně. Levice může doufat, že se vrátí k moci, jedině uplatní-li rétoriku závazku, aby mobilizovala své vojsko, a zároveň věnuje důkladnou pozornost obavám středu o zvolení správných metod.