CANBERRA – Velká recese z roku 2008 dosáhla i do nejvzdálenějších koutů zeměkoule. Tady v Austrálii jí říkají „GFC“ – „globální finanční krize“.

Kevin Rudd, jenž byl v době vypuknutí krize premiérem, sestavil jeden z nejlépe koncipovaných keynesiánských stimulačních balíků ze všech zemí světa. Uvědomil si, že je důležité jednat včas a s pomocí peněz, které se utratí rychle, ale že současně existuje riziko, že krize hned tak nepomine. První část stimulu proto měla podobu hotovostních grantů, po nichž následovaly investice, jejichž realizace trvá déle.

Ruddův stimul zabral: v Austrálii byla recese nejkratší a nejmírnější ze všech rozvinutých průmyslových zemí. Pozornost se však paradoxně zaměřila na fakt, že některé investiční prostředky se neutratily tak dobře, jak se utratit mohly, a také na fiskální deficit způsobený poklesem a reakcí vlády.

Samozřejmě bychom se měli snažit zajistit, aby se peníze vynaložily co možná nejproduktivněji, avšak lidé a lidské instituce jsou omylné a zajištění, že se peníze vynaloží dobře, je spojeno s určitými náklady. Abychom to vyjádřili v žargonu ekonomů, efektivita vyžaduje položení rovnítka mezi marginálními náklady spojenými s alokací (jak při získávání informací o relativní přínosnosti různých projektů, tak při monitoringu investic) a marginálními přínosy. V kostce řečeno: vynakládat příliš mnoho peněz na prevenci plýtvání je plýtvání.

Momentálně se sice pozornost zaměřuje na plýtvání ve veřejném sektoru, avšak to se nedá srovnat s mrháním zdrojů v důsledku špatně fungujícího soukromého finančního sektoru, který již ve Spojených státech dosahuje objemu bilionů dolarů. Podobně i plýtvání v důsledku neúplného využití společenských zdrojů – což je nevyhnutelný důsledek absence takto rychlého a silného stimulu – o řád přesahuje plýtvání ve veřejném sektoru.

Pro Američana jsou australské obavy z deficitu a dluhu jistým zdrojem pobavení: jejich deficit vyjádřený jako procento HDP činí necelou polovinu amerického deficitu a jejich hrubý národní dluh je méně než třetinový.

Deficitní fetišismus nikdy nemá logiku – státní dluh je pouze jednou stranou účetní bilance dané země. Omezování investic s vysokou návratností (jako jsou školství, infrastruktura a technologie) jen kvůli snížení deficitu je opravdu hloupé, ale v zemi jako Austrálie, kde je dluh tak nízký, je to mimořádně hloupé. A pokud někoho znepokojuje dlouhodobý dluh země, což by měl, je tento deficitní fetišismus obzvláště pošetilý, poněvadž vyšší růst vyplývající z těchto veřejných investic zajistí vyšší daňové příjmy.

Je tu i další paradox: někteří Australané, kteří kritizovali deficity, současně kritizovali návrhy na zvýšení daně z dolů. Austrálie má to štěstí, že je bohatě obdařena přírodními zdroji včetně železné rudy. Tyto zdroje tvoří součást australského dědictví. Náležejí všemu lidu. Přesto se těžební společnosti ve všech zemích snaží získat tyto zdroje zdarma – nebo za co nejnižší cenu.

Těžební společnosti samozřejmě potřebují získat ze svých investic spravedlivý výnos. Firmám těžícím železnou rudu však spadly zisky do klína, protože cena železné rudy vystřelila vzhůru (od roku 2007 se téměř zdvojnásobila). Vyšší zisky přitom nejsou výsledkem jejich dobývacích schopností, nýbrž obrovské poptávky Číny po oceli.

Neexistuje jediný důvod, proč by těžební společnosti měly sklízet tuto odměnu samy. O zlatou žílu vyšších cen by se měly rozdělit s občany Austrálie a odpovídajícím způsobem stanovená těžební daň je jedním ze způsobů, jak takového výsledku dosáhnout.

Získané peníze by se měly odložit stranou do zvláštního fondu určeného na investice. Nezvýší-li se totiž hodnota lidského a fyzického kapitálu Austrálie, pak země po vytěžení přírodních zdrojů nevyhnutelně zchudne.

Dalším tématem, které je u protinožců živé, je globální oteplování. Pokud se předchozí australská vláda vedená Johnem Howardem nedala přímo označit za popírače klimatických změn, pak byla spolu s americkým prezidentem Georgem W. Bushem rozhodně klimatickým vykukem: přijmout zodpovědnost za přežití planety museli jiní.

To bylo vskutku zvláštní vzhledem k faktu, že Austrálie patří k zemím, které velmi vydělaly na montrealské konvenci zakazující používání plynů narušujících ozonovou vrstvu. Díry v ozonové vrstvě totiž vystavovaly Australany záření způsobujícímu rakovinu. Mezinárodní společenství se spojilo, zakázalo zmíněné látky a díry se dnes zacelují. Howardova vláda však byla stejně jako Bushova administrativa ochotna vystavit celou planetu rizikům globálního oteplování, které ohrožuje samotnou existenci mnoha ostrovních států.

Rudd založil předvolební kampaň na slibu, že tento postoj zvrátí, avšak krach kodaňských rozhovorů o klimatických změnách loni v prosinci, kdy americký prezident Barack Obama odmítl učinit jménem Spojených států takový závazek, jaký se od něj žádal, vystavil Ruddovu vládu do choulostivé situace. Selhání amerického vedení má globální důsledky.

Občané by měli přemýšlet o tom, jaké dědictví zanechávají svým dětem, přičemž součástí tohoto dědictví jsou i finanční dluhy. Další část našeho dědictví je však ekologická. Je pokrytecké tvrdit, že se staráme o budoucnost, a pak nezajistit dostatečnou kompenzaci za vyplenění přírodních zdrojů země nebo ignorovat zhoršování životního prostředí. A ještě horší je ponechat naše děti bez náležité infrastruktury a ostatních veřejných investic potřebných k tomu, abychom byli v jednadvacátém století konkurenceschopní.

S těmito problémy se potýkají všechny země. Někdy je vidíme zřetelněji, pokud sledujeme, jak k nim přistupují ostatní. Hlasování Australanů v nadcházejících volbách se může stát předzvěstí věcí příštích. Doufejme – kvůli nim i kvůli světu –, že skrze rétorické kudrlinky a osobní preference neztratí Australané ze zřetele větší témata, o která se hraje.