NEW YORK – Politici, akademici i novináři obvykle diskutují o globální finanční krizi i o válkách v Afghánistánu a Iráku, jako by tyto věci existovaly paralelně vedle sebe. Dnešní finanční i zahraničně-politické krize jsou však ve skutečnosti úzce propojené. Způsob, jakým se svět rozhodl řešit finanční krizi, proto nabízí zajímavé postřehy o tom, jak by se mělo přistupovat ke krizi zahraničně-politické.

Dnešní zahraničně-politická krize se zdaleka neomezuje na Afghánistán a Irák. Bilance zemí, které přejdou z konfliktu do křehkého míru prostřednictvím vojenské intervence nebo dohodnutého urovnání, je skličující: zhruba polovina se jich později opět uchýlí ke konfliktu, což vede k dalším lidským tragédiím a velkému počtu uprchlíků. Zkrachovalé státy jsou navíc líhní terorismu, obchodu s drogami a lidmi, pirátství a dalších nezákonných aktivit. A pokud jde o druhou polovinu zemí, ve kterých se udrží mír, převážná většina jich zůstane závislá na zahraniční pomoci – což je v kontextu globální finanční krize jen stěží udržitelný model.

Obě krize způsobily po celém světě nesmírné lidské utrpení: tisíce rodin ztratily ve válce své milované, zatímco finanční krize připravila lidi o zaměstnání, živobytí, aktiva, penze i sny a ve většině průmyslových zemí navíc zhoršila fiskální a dluhové podmínky. V důsledku toho požadují daňoví poplatníci v dárcovských zemích větší průhlednost a zodpovědnost při rozdělování jejich peněz doma i v zahraničí – právem.

Mezi oběma krizemi existují dobře patrné spojitosti. Válka v Iráku částečně přispěla ke zvýšení ceny ropy z 35 dolarů za barel v roce 2003 na 140 dolarů v roce 2007. Toto zvýšení vyvinulo tlak na firmy a spotřebitele a stalo se významným faktorem růstu světových cen potravin. Jak ceny rostly a recesivní tlaky sílily, mnoho majitelů domů již nedokázalo splácet hypotéku. Sektor podřadných hypoték ve Spojených státech utrpěl ránu a finanční krize se z něj rozšířila dále.

Obě krize vyžadují politiku, která se odchýlí od přístupu „byznys jako obvykle“. V boji proti vysoké nezaměstnanosti, propadlým hypotékám na domy, bankrotům firem a často i hladu, nemocem a řadě dalších neduhů je zapotřebí krátkodobá krizová politika. Krizová nebo humanitární politika může krátkodobě zlepšit základní spotřebu, ale současně i odradit investice, zvýšit inflaci a zhoršit dlouhodobé ekonomické vyhlídky. V důsledku toho by se mělo od takové politiky co možná nejdříve ustoupit.

Zotavení se z obou krizí bude vyžadovat efektivní hospodářskou obnovu s cílem vytvořit pracovní místa. Kromě restrukturalizace finančního sektoru musí záchranné programy v USA, Velké Británii i dalších průmyslových zemích, které byly nejhůře zasaženy finanční krizí, zahrnovat i podporu vlastníků domů a firem a tvorbu pracovních míst prostřednictvím infrastrukturních projektů, technologií čisté energie a zlepšení v oblasti zdravotnictví a školství.

V Afghánistánu a Iráku nesmí rekonstrukce zahrnovat jen obnovu služeb a infrastruktury, ale i – což bude větší problém – vytvoření makroekonomického, právního a regulačního rámce pro efektivní politiku. Chceme-li předejít pokračování konfliktu a závislosti na zahraniční pomoci, měla by se mezinárodní pomoc zaměřit převážně na opětovné oživení malých firem a podporu nově vznikajících firem v nejrůznějších sektorech, protože jen tak se vytvoří životaschopná ekonomika, která lidem umožní vydělávat si legálně na slušné živobytí.

Přestože mají obě krize společné rysy, v přístupu k jejich řešení existuje silný kontrast. Zatímco o programech řešení finanční krize v průmyslových i rozvíjejících se ekonomikách se na národní i mezinárodní úrovni široce diskutuje, debata o Afghánistánu a Iráku se až dosud úzce zaměřuje na vojenské a bezpečnostní otázky, což zatlačuje do pozadí potřebu značného úsilí o efektivní rekonstrukci.

Zajímavé je, že ačkoliv většina Američanů dobře ví, že restrukturalizace bank bude stát 700 miliard dolarů a stimulační balík 787 miliard, mnohem menší pozornost se věnuje téměř bilionu dolarů vynaloženému na války v Afghánistánu a Iráku. Mnozí lidé předpokládají, že tyto náklady jsou takto vysoké v důsledku drahé rekonstrukce. Na rekonstrukci a další programy pomoci však bylo vyčleněno pouze 6% uvedené částky. Zbytek putoval na americké ministerstvo obrany jako doplněk k rozpočtu, jehož objem se v posledních letech pohyboval mezi 500 a 650 miliardami dolarů.

Nejvyšší světoví představitelé by si měli uvědomit, že vyšší investice do rekonstrukce v kombinaci s rozsáhlou a vyváženou strategií zajištění zodpovědnosti a přiměřené politiky legální zaměstnanosti mohly těmto obrovským vojenským výdajům předejít, a to jak v Iráku od roku 2006, tak i v Afghánistánu od roku 2001, kdy byla svržena vláda Talibanu.

Stejně jako vedou světoví vůdci globální diskusi o politice řešení finanční krize, měli by zahájit široce založenou debatu o budoucím angažmá mezinárodního společenství v Afghánistánu, Iráku a dalších válkou sužovaných zemích, kde je vytvoření lepších životních podmínek zapotřebí k tomu, aby místní obyvatelstvo začalo mít na mírovém procesu zájem. Mezinárodní společenství by si mělo uvědomit, že vojenské, bezpečnostní i mírové operace jsou nákladné a neuspějí při absenci nových, nápaditých a integrovaných strategií hospodářské obnovy.