NEW YORK – Ratko Mladić je muž, kterého lze snadno nenávidět. Nejenže na vrcholu moci mluvil a choval se jako hrdlořez, ale také tak vypadal – byl to přesně ten typ zuřivého psychopata s býčím zátylkem a bledýma očima, který se baví tím, že lidem vytrhává nehty. Kromě mnoha jiných krutostí nese někdejší „Bosenský řezník“ zodpovědnost i za povraždění zhruba 8000 neozbrojených bosenskomuslimských mužů a chlapců v lesích kolem Srebrenici v létě roku 1995.

Většina z nás proto pocítí hřejivé uspokojení, že tento muž byl konečně zatčen v srbské vesnici Lazarevo. Srbsko si získalo Mladićovým zatčením respekt, který by měl urychlit jeho vstup do Evropské unie. A někdejší oběti Mladićových bosenskosrbských jednotek budou mít pocit, že se spravedlnosti konečně učinilo alespoň částečně zadost.

Nadcházející proces s Ratko Mladićem však vyvolává některé nepříjemné otázky. Tak především: proč vlastně nemůže být Mladić souzen nikoliv v Haagu, nýbrž v Bělehradu? A je opravdu moudré obvinit ho nejen ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, ale i z genocidy?

Obě otázky prozrazují, jak hodně stále žijeme ve stínu norimberského tribunálu, kde nacistické pohlaváry soudila mezinárodní soudcovská komise. Předpokládalo se – snad správně –, že Němci by nedokázali své někdejší vůdce soudit. A rozsah a obsah nacistických zločinů byly navíc tak strašlivé, že se musely zavést nové zákony – „zločiny proti lidskosti“ –, aby se mohli soudit ti, kdo byli za tyto zločiny formálně zodpovědní. Rovněž státy by měly nést za své počínání zodpovědnost – a proto vznikla v roce 1948 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia.

Holocaust nebyl u norimberských procesů hlavním tématem. Spojenci se nicméně domnívali, že nacistický projekt vyhlazení celého národa volá po veskrze novém právním přístupu, který zajistí, že se takové zvěrstvo už nikdy nestane.

Genocida coby právní koncept je problematická v tom, že je mlhavá. Označují se jí „činy spáchané s úmyslem zcela nebo částečně zničit nějakou národnostní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu“. Důraz se zde klade na slovo „úmysl“, nikoliv na počet lidí, jejichž životy jsou zmařeny. Mao Ce-tung zavraždil až 40 milionů Číňanů, ale opravdu je měl v úmyslu zničit jako skupinu? Jistěže ne. Víme, že Hitler měl naopak v úmyslu zničit úplně všechny židovské muže, ženy a děti. A přestože masové vraždy nejsou v dějinách vzácností, Hitlerův vyhlazovací plán byl ne-li jedinečný, pak bezpochyby velmi neobvyklý.

Chvályhodné úsilí zabránit opakování podobného fenoménu má bohužel nešťastné důsledky. V horlivé touze vzít si ponaučení z historie si totiž často bereme ponaučení nesprávná, případně překrucujeme dějiny k pochybným účelům.

I vraždění ve Srebrenici bylo svým způsobem ovlivněno vzpomínkami na druhou světovou válku. Nizozemský prapor pod hlavičkou Organizace spojených národů přislíbil, že bude chránit tamní muslimy, i když k tomu neměl předpoklady. Tento slib částečně odrážel pocit viny, jenž dodnes pronásleduje Nizozemce za to, že se dívali jinam, když Němci deportovali dvě třetiny židovské populace z jejich země do táborů smrti. Tentokrát to bude jinak. Tentokrát Nizozemci zasáhnou. Mladićovy jednotky však měly početní i vojenskou převahu, a tak Nizozemci ponechali Srebrenicu napospas osudu.

Vzhledem k traumatu z Hitlerova záměru povraždit všechny Židy se genocida stala přesvědčivým opodstatněním vojenské akce včetně ozbrojené invaze do jiných zemí. Co však pojem „genocida“ zahrnuje? Zakladatel organizace Lékaři bez hranic Bernard Kouchner v roce 1970 chtěl, aby svět zasáhl v Nigérii, protože ve vraždění Igbů nigerijskými vojáky spatřoval genocidální dozvuk Osvětimi. Jiní v něm viděli brutální občanskou válku a varovali, že intervence by situaci ještě zhoršila.

Podle některých lidí navždy žijeme v roce 1938 nebo spíš 1942, kdy nacisté schválili program, který Hitler nazýval „konečným řešením židovské otázky“. Prezident George W. Bush a jeho roztleskávači vyvolávali při každé příležitosti ducha Mnichovské zrady a teroristické útoky z 11. září 2001 pokládali za volání do zbraně. Saddám Husajn byl Hitler, takže jsme na něj museli poslat vojáky. Měli bychom zastavit genocidu súdánského prezidenta Umara Bašíra v Dárfúru. Musíme zabránit plukovníkovi Muammaru Kaddáfímu v páchání masových vražd v Benghází. A tak dále.

Někdy může intervence zachraňovat životy. Války však často plodí další války nebo delší války. Vojenská akce může přinést víc násilí a víc úmrtí civilistů. Zejména to platí o intervencích v občanských válkách, kde jednotlivé strany nelze snadno rozdělit na oběti a agresory, na dobro a zlo.

Svět by byl samozřejmě mnohem jednodušší, kdybychom se ho rozhodli vidět černobíle. A proces s Mladićem bezpochyby toto vnímání posílí. Mladić bude souzen za genocidu, protože tribunál OSN pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní soudní dvůr rozhodly, že bosenští Srbové páchali genocidu. A protože Mladićův podřízený Radislav Krstić již byl za účast na genocidě ve Srebrenici odsouzen, bude také Mladić pravděpodobně shledán vinným.

Nemusíme Mladiće litovat. Není pochyb o tom, že spáchal těžké válečné zločiny. A sebevíce neuspokojivý proces by měl mít ve většině případů stále přednost před zavražděním. Budeme-li ho však soudit za genocidu, přestože se bude obtížně dokazovat, že měl někdy v úmyslu vyhladit bosenské muslimy jako skupinu jen proto, že jsou to muslimové, pouze tím dál zamlžíme již tak vágní definici tohoto pojmu.

Mladić se podílel na etnických čistkách, které jsou sice zavrženíhodné, ale nerovnají se genocidě. Volně formulované definice podnítí další vojenské zásahy a tím i další války. Příliš častým vyvoláváním Hitlerova ducha trivializujeme hrůznost toho, co skutečně spáchal.