MADRID – Světová finanční krize posloužila skupině G-20 jako rychlý a účinný katalyzátor. První tři setkání hlav států G-20 ve Washingtonu, Londýně a Pittsburghu zůstanou v paměti díky prosazování multilateralismu a koordinované globální akce. „Dvacítka“ však do značné míry zůstává nedokončeným dílem – a jak ukázal její poslední summit v Torontu, musí vykonat ještě mnoho práce, aby uspěla.

Washingtonský summit G-20 v roce 2008 byl prvním od založení této skupiny v roce 1997, na kterém se setkaly hlavy států členských zemí. Skupina G-8 totiž vzhledem k potřebě stabilizovat finanční trhy na celém světě přestala být odpovídajícím nástrojem řízení globální ekonomiky. Pokud měla být nalezena koordinovaná odpověď na krizi, musely být vyslechnuty i hlasy zemí, jako jsou Čína, Indie a Brazílie. Vzhledem ke zhoršující se finanční krizi souhlasil londýnský summit v roce 2009 s bezprecedentním fiskálním a měnovým stimulem a podpořil silnější a soudržnější celosvětový regulační a dohledový rámec. Vzhledem k úspěchu skupiny pak pittsburský summit uznal „dvacítku“ jako hlavní fórum mezinárodní hospodářské spolupráce.

Toto uznání zvýšilo očekávání směrem ke skupině G-20 a získalo jí zaslouženou prestiž: je to jediné fórum, na němž sedí světové velmoci a rozvíjející se země u jednoho stolu jako rovní s rovnými. Předpoklad je zřejmý: jak krize více než kdy jindy zdůraznila, vzájemná závislost jednotlivých zemí je nevyhnutelná. Ve světle dnešních globálních výzev musí být jediná možná odpověď globální. Jiná alternativa není myslitelná. Nepřesnost dohod dosažených na červnovém summitu v Torontu však zanechala politickým předákům hořkou pachuť v ústech.

Mezi příčinami nesouladu vyčnívají dvě jasně definované propasti. Tou první je transatlantický rozkol v názoru, jak nejlépe zajistit návrat k solidnímu růstu. Spojené státy upřednostňují pokračující ekonomický stimul, zatímco Evropská unie preferuje fiskální konsolidaci. Druhým jablkem sváru je neshoda ohledně bankovní daně. USA, EU a Japonsko ji podporují, zatímco Kanada a Austrálie se stavějí proti ní.

Jisté dohody sice bylo dosaženo (do roku 2013 se mají o polovinu snížit rozpočtové schodky a do roku 2016 stabilizovat suverénní dluhy), avšak konsensus nemíří správným směrem. Nejde o otázku stimulu versus deficitu. Obojí je nezbytné. I při respektování specifik jednotlivých kontextů stále existuje dost velký společný prostor ke zpřesnění dohod. Totéž lze říci o průhlednosti, zodpovědnosti a regulaci bankovní daně. Vím velmi dobře, že to není snadný úkol, ale je nezbytné, aby v čele reforem stáli vedoucí světoví představitelé – nikoliv trhy.

Navíc se zopakoval zvyk, který by se měl změnit. Je zřejmé, že konání summitu skupiny G-8 krátce před summitem G-20, jak se stalo letos v červnu v Kanadě, slouží jen k prodloužení existence separátních klubů, což je neudržitelné. Role skupiny G-20 by měla být stále důležitější vzhledem k podílu rozvíjejících se zemí na globálním HDP – ten podle předpovědí dosáhne v roce 2030 hodnoty 60% – a globální povaze výzev jednadvacátého století. Chceme-li dosáhnout pokroku při řešení problémů globálního řízení, budeme muset spolupracovat na překonání současné hospodářské krize i v dalších podstatných otázkách, jako je nešíření jaderných zbraní.

Problém tkví v tom, že navzdory zřejmé potřebě multilateralismu hrozí riziko sklouznutí do bilateralismu v důsledku absence globálního vedení. Pozornost amerického prezidenta Baracka Obamy se upírá na otázky obrovského významu, jako jsou Blízký východ, jeho vyvíjející se strategie v Afghánistánu nebo klopýtající americká ekonomika. Totéž platí o EU, kde se pozornost – a činy – v posledních měsících soustředí na obranu eura a řešení hospodářských těžkostí na periferii unie.

Rozvíjející se mocnosti se zatím dál přiklánějí k bilateralismu a navazují spojenectví s jinými státy. Rovněž absence shody na rezoluci Rady bezpečnosti Organizace spojených národů proti Íránu příliš nenapomáhá koordinaci a kooperaci uvnitř skupiny G-20.

Summity by měly být dobře připravené a fungovat jako fórum k diskusím o velkých globálních problémech dneška. Soudržné, dobře definované a přesné návrhy by přinesly výsledky, které budou přijatelnější pro všechny. Stejně důležité jako rozhodování samotné je však jeho kvalitní vysvětlování. Summit skupiny G-20 není akce, k níž dochází každý den. Je to globální událost. Zejména v době krize, která způsobila tolik utrpení, je nutné jeho rozhodnutí jasně a bez falešných tónů vysvětlit veřejnosti. Úzkost lidí si to žádá a v Torontu tato snaha chyběla.

Svět se dál nachází ve velmi křehké přechodové fázi a zatím není zřejmé, kterým směrem se skupina G-20 vydá. Hlavním úkolem dneška je pokračovat ve využívání „geometrie dvacítky“ k budování nástrojů světového řízení. Ačkoliv ekonomická bouře ztratila na intenzitě, zatím neustala. Zbývá tedy mnoho práce. A protože státy míří vstříc růstu odlišnou rychlostí, musí být globální strategie i nadále prioritou.

Míra vzájemné závislosti států roste a globální podstata našich problémů je neoddiskutovatelná. V rámci multilateralismu musí jednotlivé země vyvinout úsilí o překonání vzájemných rozdílů a prohloubení vzájemných vztahů: musíme pokořit lhostejnost, která nás posouvá ke starému myšlení – a ke starým spojenectvím.