LONDÝN – Na rozdíl od některých jiných členů britské Konzervativní strany ministerský předseda David Cameron dříve nevzbuzoval dojem, že by byl Evropou posedlý. Nadšením pro Evropskou unii sice nehýřil, ale její údajné ničemnosti mu navenek mysl zaměstnávaly zřetelně méně než mnoha jiným toryům.

Tento pohled na Cameronův postoj je teď stěží udržitelný. Jeho dlouho dozrávající projev o Evropě obsahuje sice prvky, s nimiž se asi mnozí ztotožní, ale zasívá rovněž setbu na vleklou a kousavou debatu – a nejen v Británii. Konzervativci v dolní sněmovně (a ve straně obecněji) chtějí ujištění, že jejich lídr s nimi sdílí nesnášenlivost vůči celému evropskému integračnímu procesu. Nezapomněli mu ani neodpustili jeho „zradu“, když odmítl uspořádat referendum o Lisabonské smlouvě, již podepsal jeho předchůdce Gordon Brown. Jeho projev jim teď možná takové ujištění přinesl.

Cameron pochopitelně ve své straně čelil náročnému úkolu, který vyžadoval, aby učinil prohlášení o své evropské politice. Musel tedy nalézt určité vhodné vyjádření. Potřeboval utišit konzervativce a své domácí kritiky a přitom nedopustit ekonomické a politické zemětřesení, které by přišlo po ohlášení bezprostředního referenda, jež by mohlo vést k vystoupení Spojeného království z EU. Čas, který potřeboval k rozhodnutí o svém projevu, dokládá nesnadnost kvadratury tohoto kruhu.

Jak Cameronův projev ukázal, východisko z dilematu, které zvolil – krátkodobě si zajistit mírové soužití se svými kritiky za cenu, že v dlouhodobém výhledu by mohl zkomplikovat problémy sobě i Británii –, není vůbec nové. Už dříve bylo jasné, že Cameron chce možnost referenda odsunout co možná nejdál do budoucnosti. Myšlenka, že se pokusí nově dojednat podmínky členství Británie v EU, je z jeho dřívějších projevů a rozhovorů také dobře známá.

Teď byl tento postoj nepokrytě a nekompromisně vyjádřen. Požadavek na dalekosáhlou úpravu struktury a fungování EU, včetně návratu pravomocí do Británie, představuje významný nový politický manévr v době, která je pro Evropu náročná.

Cameron při několika příležitostech prohlásil, že by se chtěl vyvarovat referendu, které by se točilo kolem prosté otázky dalšího členství v EU na základě jeho současných podmínek. Někteří pozorovatelé už tvrdí, že v jeho evropské politice rozpoznávají směřování k odkazu Harolda Wilsona, jiného proslulého vyjednavače úprav v podmínkách členství Británie v celoevropském společenství, jemuž se podařilo s referendem o Evropě uspět.

Vztah Británie k evropské integraci je odjakživa komplikovaný, nehledě na to, která strana je u moci (ostatně Wilson byl labouristický premiér). Bylo to od počátku nevyhnutelné, vzhledem k hluboké a nesmiřitelné neshodě Británie s prakticky všemi ostatními členskými státy EU na stěžejní otázce slévání suverenity do společné nádoby.

Britský názor je v zásadě takový, že Evropa ani Velká Británie nepotřebuje nic víc než volnou konfederaci národních států spolupracujících v oblasti obchodu. Jenže Británie vstoupila do Evropského společenství, ne do pouhé zóny volného obchodu, kterou teď Cameron zjevně chce.

Nicméně euroskeptický podtón v britské politice nikdy nezeslábl a v Cameronově projevu byl zřetelný. I nadřazenost evropského práva v určených oblastech Británie přijala jen zdráhavě a dlouho poté, co tak učinili mnozí jiní. Ostatně Cameron ve svém projevu neodolal smeči proti Evropskému soudnímu dvoru.

Dosavadní britský přínos pro Evropu je kladný a významný, zejména s ohledem na jednotný trh. Není však přehnané říct, že kdykoli Británie vycítila příležitost vést proti evropskému nadnárodnímu projektu opotřebovací válku, učinila tak a zároveň se stavěla proti každému výraznějšímu posílení pravomocí a prostředků EU. V tomto postoji se odráží přístup britské veřejnosti k EU, takže není překvapivý. Trýzní však jiné státy, zejména ty, které si – tak jako Německo – uvědomují, jak důležitou roli má v EU obrovský přínos plynoucí z členství země s názorem silně nakloněným volným trhům a s hlubokou oddaností vládě práva.

Vleklé období vyjednávání o změně podmínek, které teď Cameron navrhl, vyjde obě strany velmi draho. V prvé řadě se stává zdrojem hluboké a dlouhotrvající nejistoty ve chvíli, kdy už je krizí eurozóny zpochybněn dlouhodobý zdravotní stav EU, ne-li její přežití.

Cameronova strategie navíc zřejmě povede k výsledku, který vůbec nikoho neuspokojí. Je-li jejím záměrem vyjednávat v kontextu širších rozhovorů o smlouvách, nemusí se v dohledné budoucnosti vůbec realizovat. Zdá se, že předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, mezi jinými, pochybuje o nutnosti nové smlouvy, která by pro nabytí účinnosti vyžadovala jednohlasnou podporu členských států, z nichž některé se staví příkře proti. Cameron to ostatně ve své řeči výslovně přiznal, takže novou smlouvu, která by pro Británii ztělesňovala „nové uspořádání“, bude zřejmě zapotřebí dojednat se všemi členskými státy jednotlivě.

Součástí těchto jednání by zřejmě bylo navracení pravomocí, což by vyžadovalo souhlas všech členů EU – podmínky, za nichž by ke Cameronově úpravě podmínek mělo dojít, jsou tedy právně i politicky nejisté. Mnozí evropští politici by zpětný transfer pravomocí členskému státu považovali za zcela zhoubný precedent, a proto by se proti němu rázně postavili.

Čistý výsledek je takový, že se zdá velice pravděpodobné, že po jakémkoli pokusu o dosažení „nového uspořádání“, včetně zpětného přenosu pravomocí, bude pro Británii mnohem těžší setrvat v EU, než by bylo, kdyby se dnes uskutečnilo přímé referendum s otázkou na setrvání/odchod. Aniž by tedy Cameron někoho upokojil (včetně toryovských euroskeptiků), jeho postoj Británii a jejím evropským partnerům ohlašuje nové turbulence a nejistotu.

Z angličtiny přeložil David Daduč