BRUSEL – Celá desetiletí si svět stěžoval, že funkce dolaru coby globální rezervní měny poskytuje Spojeným státům „přehnanou výsadu“ – tento výraz se obvykle připisuje Charlesu de Gaulleovi, ale ve skutečnosti ho zavedl jeho ministr financí Valéry Giscard d’Estaing. Dokud byly směnné kurzy fixovány na základě brettonwoodského systému, byla podstata této výsady zřejmá: USA byly jedinou zemí, která mohla volně stanovovat vlastní měnovou politiku. Všichni ostatní se museli přizpůsobit politice diktované USA.

To se změnilo počátkem 70. let s nástupem volně plovoucích směnných kurzů umožňujících zemím jako Německo, jež více hleděly na stabilitu, odpoutat se od americké měnové politiky, kterou pokládaly za příliš inflační. I při volně plovoucích směnných kurzech si však Spojené státy udržely výhodu: jelikož dolar zůstal klíčovou globální rezervní měnou, mohly USA financovat vysoké vnější deficity za velmi příznivé sazby.

Také dnes si americké ministerstvo financí může půjčovat neomezené sumy za absolutně nejnižší úrokové sazby. Úroková sazba z inflačně chráněných dluhopisů dnes činí -0,5%, a to i při pětileté splatnosti! Americká vláda je tak v podstatě reálně placená za to, že si bere peníze od investorů – tuto velkorysou nabídku přitom v obrovské míře využívá v naději, že přesměrování těchto prostředků k americkým spotřebitelům zvýší výdaje domácností, a tak vytvoří více pracovních míst.

Zdá se, že se USA maximálně přiblížily k získání onoho příslovečného „oběda zdarma“ – až na to, že nic podobného neexistuje, jak ekonomové s oblibou podotýkají. A platí to i v tomto případě: role rezervní měny umožňuje USA levně si půjčovat, avšak na úkor jakéhokoliv významného vlivu na směnný kurz, který určuje poptávka zbytku světa po dolarových aktivech.

Německo to zjistilo v 60. a 70. letech a odolalo směřování německé marky k tomu, aby se stala mezinárodní rezervní měnou. Německé úřady se obávaly, že exportně orientovaná ekonomika země by trpěla silnými výkyvy směnných kurzů, které jsou u globálních rezervních měn normou. Vzhledem ke slabosti jiných evropských měn a německé touze udržet trhy otevřené však měli představitelé země do značné míry svázané ruce.

A když se německá marka v 80. a 90. letech přece jen stala významnou mezinárodní rezervní měnou, mělo značné kolísání směnného kurzu dolaru místy opravdu dramatický dopad na německou ekonomiku. Jedním z důvodů, proč Německo souhlasilo s proměnou německé marky v euro, byla i naděje, že měnová unie rozprostře zátěž spojenou s rolí rezervní měny na rozsáhlejší oblast.

Americká ekonomika je stále dosti uzavřená (dovoz a vývoz zde představují v průměru jen asi 15% HDP) a její vývoz nebyl nikdy v minulosti hlavním motorem růstu. Proto zněl tradiční americký postoj takto: „Je to náš směnný kurz, ale váš problém.“

Proč dnes tedy USA zpívají jinou písničku? Odpověď je zřejmá: důvodem je vysoká míra nezaměstnanosti v USA, která se pohybuje mezi 9 a 10 procenty. Takovou cenu musí USA platit za svůj oběd: Američané mohou i nadále hodně spotřebovávat, avšak pracovní místa jsou jinde.

Čína dnes vystřídala Německo (a Japonsko) v roli největšího světového vývozce – ovšem s jedním rozdílem: tato země svůj směnný kurz pevně řídí a využívá přitom kapitálové kontroly a mohutné intervence na měnových trzích. Jako jediná velká ekonomika s kapitálovými kontrolami si Čína vytvořila vlastní „přehnanou výsadu“: může určovat svůj směnný kurz, protože žádná jiná velká země kapitálové kontroly nepoužívá.

Obě globální hospodářské supervelmoci nemají pro „přehnanou výsadu“ té druhé pochopení. USA by chtěly mít čínská pracovní místa a Číňané by chtěli mít lepší investiční příležitosti. Ani jedna strana neustupuje, ačkoliv by kterákoliv z nich mohla současnou bezvýchodnou situaci snadno prolomit.

Číňané by mohli zrušit kapitálové kontroly a nechat směnný kurz jüanu volně plout. USA by však mohly snadno ukončit čínskou výsadu omezením prodeje dluhopisů ministerstva financí (a dalších amerických dluhů) čínským měnovým autoritám. Přitom by neporušily žádné mezinárodní závazky a nerozpoutaly by obchodní válku. Takový tah by byl pravděpodobně účinný už vzhledem k samotné velikosti čínských intervencí (stamiliardy amerických dolarů ročně), které by se nedaly snadno recyklovat přes zahraniční banky, aniž by to vystavilo centrální banku Číny mnoha dalším rizikům.

Zákaz nákupu amerického dluhu čínskými úřady by se samozřejmě rovnal uvalení kapitálových kontrol, čímž by se porušil čínský monopol na podobné nástroje. Zároveň by to však mohlo znamenat konec postavení Spojených států v centru světové finanční soustavy – a tím i konec jejich „přehnané výsady“.

Oběd zdarma opravdu neexistuje. USA si musí vybrat mezi tvorbou pracovních míst, která si žádá konkurenceschopnější směnný kurz, a levným financováním svých vnějších a fiskálních deficitů.

Zatímco Čína a USA mezi sebou bojují a obě strany se přitom snaží udržet si vlastní „přehnanou výsadu“, Evropa jako by se zasekla někde uprostřed: trpí týmiž nevýhodami jako USA v jejich postavení, ale netěší se žádné z amerických výsad. Také euro je globální rezervní měnou (byť druhotného významu), avšak náklady na financování většiny vlád členských zemí eurozóny jsou mnohem vyšší, než kolik platí americké ministerstvo financí. Je to jedna z daní za neúplnou povahu finanční integrace v Evropě.