LONDÝN – Německo vede v Evropské unii opozici proti jakémukoliv odepisování suverénního dluhu krizí zmítaných členských států eurozóny. Místo toho souhlasilo se zavedením sanačních mechanismů, jako jsou Evropský fond finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace, které mohou dohromady půjčit až 500 miliard eur (680 miliard dolarů), přičemž Mezinárodní měnový fond je s to poskytnout dalších 250 miliard eur.

V podstatě jde o mechanismy refinancování. Silně zadlužení členové eurozóny se mohou ucházet o půjčku z těchto mechanismů za nižší než komerční sazbu pod podmínkou, že se zavážou k ještě drastičtější fiskální střídmosti. Jistina a úrok z dosud nesplacených dluhů zůstaly nedotčené. Neočekává se tedy, že věřitelé – zejména německé a francouzské banky – utrpí ze stávajících zápůjček ztráty, přičemž dlužníci získají víc času na to, aby si „dali věci doma do pořádku“. Taková je alespoň teorie.

Prozatím tohoto mechanismu využily tři země – Řecko, Irsko a Portugalsko. V polovině července 2011 dosahoval suverénní dluh Řecka 350 miliard eur (160% HDP). Řecká vláda musí v současné době platit za své desetileté dluhopisy úrok 25% a tyto dluhopisy se obchodují na sekundárním trhu s padesátiprocentní slevou.

Jinými slovy investoři očekávají, že obdrží jen polovinu dlužné částky. Panuje naděje, že snížení nákladů na nové půjčky v kombinaci s úspornými programy, které vlády slíbily, umožní, aby se ceny dluhopisů zotavily až na nominální hodnotu a věřitelské banky nebyly nijak zasaženy.

To je však jen iluzorní představa. Nedojde-li k odpuštění značné části řeckého dluhu, nezíská tato země úvěrovou bonitu zpět. (Podle většiny ukazatelů se spíše schyluje k bankrotu.) A totéž v menší míře platí i pro další silně zadlužené státy.

Jakýkoliv důvěryhodný sanační plán musí vyžadovat, aby věřitelské banky akceptovaly, že přijdou nejméně o polovinu svých peněz. V rámci úspěšného Bradyho plánu Spojených států v roce 1989 dlužníci – Mexiko, Argentina a Brazílie – souhlasili, že zaplatí, co budou moci. Banky, které jim půjčily peníze, vyměnily starý dluh za nové kryté dluhopisy, jejichž hodnota dosahovala v průměru 50% hodnoty dluhopisů starých, přičemž americká vláda poskytla pár náplastí.

Byly to odpisy a devalvace, nikoliv úsporné programy, díky čemu se ceny dluhopisů zotavily. V případě Řecka zatím věřitelé potřebu odpisů neuznali a evropské vlády jim nedaly žádné podněty k tomu, aby tak učinili.

Německý odpor k odpuštění dluhů je proto špatný ekonomicky, politicky (kromě politiky domácí) i historicky. Němci by si měli vzpomenout na fiasko s reparacemi ve 20. letech minulého století. Vítězné mocnosti ve Versailleské smlouvě trvaly na tom, aby Německo zaplatilo „válečné náklady“. Sečetly všechny položky a v roce 1921 předložily účet: Německo „dlužilo“ vítězům 6,6 miliard liber (85% svého HDP), přičemž tato částka byla splatná ve 30 ročních splátkách. V podstatě se to rovnalo každoročnímu převodu 8-10% národního důchodu Německa, případně 65-76% německého exportu.

Do roka Německo požádalo o moratorium a získalo ho. Nové emise dluhopisů, které přišly po velkém odpisu dluhů v roce 1924 (Dawesův plán), umožnily Německu půjčit si peníze a obnovit splácení. Následoval bláznivý systém: Německo si půjčovalo peníze od USA, aby mohlo splácet Velké Británii, Francii a Belgii, přičemž Francie a Belgie použily část tohoto dluhu na splátky Velké Británii a Velká Británie splácela z těchto splátek dluh vůči USA.

V roce 1932, uprostřed globálního sešupu, byla celá tato změť dluhů konečně de facto odepsána. Až do roku 1980 však Německo pokračovalo ve splácení půjček, které si vzalo za účelem platby válečných reparací.

Ekonom John Maynard Keynes patřil od počátku k tvrdým kritikům reparační politiky uvalené na Německo. Měl pro to tři hlavní argumenty: Německo nemá kapacity na splácení, pokud chce ve své zemi obnovit normální životní úroveň; jakýkoliv pokus přinutit ho k omezení životní úrovně svých obyvatel by vyvolal revoluci; a pokud by se Německu podařilo zvýšit export a platit reparace z něj, stalo by se tak na úkor exportu zemí, jimž jsou reparace vypláceny. Zapotřebí zde bylo celkové zrušení reparací a transakcí s válečným dluhem mezi spojenci v kombinaci s poskytnutím velkého úvěru na rekonstrukci, který by opět postavil rozbité evropské ekonomiky na nohy.

V roce 1919 vytvořil Keynes velkolepý plán rozsáhlého zrušení dluhů plus nové emise dluhopisů garantovaných spojeneckými mocnostmi, jejichž výnos by putoval vítězům i poraženým. Američané, kteří by bývali museli poskytnout nejvíce peněz, tento plán vetovali.

Argument, k němuž se Keynes neustále vracel, zněl tak, že snaha vymáhat dluhové platby po mnoho let by měla katastrofální sociální následky. „Politika uvrhávání Německa do nevolnictví na celou generaci, ničení životů milionům lidských bytostí a připravování celého státu o štěstí by měla být ohavná a mrzká,“ napsal, „i kdyby nešířila úpadek celého civilizovaného života v Evropě.“

Historie se nikdy přesně neopakuje, ale z této epizody si lze vzít jistá ponaučení. Němci by dnes namítli, že na rozdíl od reparací nadělaly Řecko a další středomořské státy své dluhy dobrovolně a nikdo je k tomu nenutil. To vyvolává otázku spravedlnosti, avšak nikoliv hospodářských důsledků spojených s vymáháním platby. Navíc je zde problém množství: je-li výběrčích dluhu příliš mnoho, zbídačí právě ty lidi, na nichž závisí jejich vlastní prosperita.

Ve 20. letech nakonec Německo muselo splatit jen malou část svého reparačního účtu, ale kvůli dlouhému období, než se k tomuto stavu dospělo, nedošlo v Evropě k plnému zotavení, samotné Německo se stalo nejviditelnější obětí velké hospodářské krize a rozdmýchaly se rozsáhlé resentimenty, které měly strašlivé politické důsledky. Německá kancléřka Angela Merkelová by udělala dobře, kdyby se nad těmito dějinami zamyslela.