0

Hra o sebedůvěru

Sebedůvěra je významným prvkem života, což platí pro národy a civilizace stejně jako pro jedince. Sebedůvěra je ingrediencí naděje. Umožňuje člověku projektovat se do budoucnosti a naplnit, či dokonce překonat své schopnosti. Pochází z nitra, ale může ji posilovat nebo oslabovat způsob, jímž na nás hledí ostatní. Sebedůvěra však musí být, tak jako krevní tlak, vyvážená: dostanete se do potíží, ať jí máte příliš mnoho nebo příliš málo. Přemíra sebedůvěry bývá stejně ničivá jako její nedostatek.

Uvažme například Ameriku v Iráku. Přehnaná sebedůvěra Bushovy administrativy ohledně správnosti vlastních cílů – demokratizace Středního východu – byla klíčovým faktorem odvíjející se katastrofy mnohem víc než realizační pochybení.

Nedávno jsem debatoval s jedním z předních myslitelů, kteří stáli za rozhodnutím „osvobodit“ Irák od Saddáma Husajna. Tento význačný neokonzervativec mi pro svou neotřesitelnou důvěru ve správnost vlastní vize připadal tak trochu jako bolševik demokracie.

Podle něj je status quo na Středním východě neudržitelné a nebezpečné. Demokracie v Iráku by přinesla nejen mír do Jeruzaléma, ale také novou, bezpečnější a lepší rovnováhu do celého arabského světa. Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou nejmocnějším a nejmoudřejším národem, mají jedinečnou úlohu, kterou musejí sehrát, a svět by se za ně při smělém vyřizování této výzvy měl postavit.

Jinými slovy, ještě na začátku léta roku 2007 zavíral oči, stejně jako Bushova administrativa. Podle něj se situace v Iráku vyvíjela dobře a vznikala nová rovnováha sil – taková, která prospěje iráckým šíitům, ale nikterak nutně Íránu. Odvaha a smělost vlády USA a její armády se konečně „vyplácely“. Neměli bychom dopustit, aby každodenní násilí zakrývalo hlubší strategickou skutečnost: vítězství je prý už za rohem a svět si to – navzdory vší protibushovské propagandě – brzy uvědomí.

Na takové úrovni přehnaná sebedůvěra obvykle bývá důsledkem nepřiměřeného zhodnocení vlastních schopností a nedostatečného uznání schopností protivníka. Obojí plyne z ideologického výkladu světa, který má jen málo společného s realitou. Invazí do Ruska v roce 1941 projevil Hitler, tak jako Napoleon, přílišnou vojenskou sebedůvěru, která vyústila v katastrofu. Samotný Saddám osudně přestřelil, neboť byl přesvědčen, že si jej Amerika nedovolí napadnout.

Zároveň platí, že neméně nebezpečný může být v případě státu, kultury nebo civilizace nedostatek sebedůvěry. Hluboké přesvědčení, že reforma může vést jedině k revoluci a chaosu, způsobuje proměnu reality v marnost, která může vést k nehybnosti a zoufalství – čímž se může stát nebezpečným a sebenaplňujícím se proroctvím.

Například v Egyptě, který je nesmírně charakteristický pro převažující politickou situaci na Středním východě, je status quo plodem naprostého nedostatku důvěry režimu ve vlastní schopnost otevřít se a reformovat. Tentýž nedostatek sebedůvěry je za potenciálně výbušnými poměry v Alžírsku, Tunisku, ba i Maroku. Protože jejich legitimita se neopírá o podporu lidu, tyto nedemokratické režimy jsou přesvědčené, že riziko otevírání se je větší než daň, již platí za zachovávání stata quo.

Samozřejmě, sebedůvěra a pochybnosti o sobě samém se vzájemně nevylučují. Země jako Izrael překypuje hospodářskou sebedůvěrou, ale naplňují ji niterné pochybnosti, co se týče strategických a politických úvah.

Je možné správné množství sebedůvěry vštípit zemím nebo skupinám, které ji zoufale potřebují? A jestliže přehnaná sebedůvěra je nebezpečná, lze kázni a umírněnosti naučit ty, jimž chybějí?

Kupodivu může být snazší sebedůvěru získat než zkrotit. Sebedůvěra může pocházet ze tří zdrojů: naděje, hrdosti a pokroku. Úspěch plodí sebedůvěru a sebedůvěra přináší pokrok. Dnešní Číňané a Indové jsou přesvědčeni, že se jim daří. Vidí na Západě směs úcty k jejich úspěchům a obav z výzvy, již teď představují, a to je naplňuje hrdostí.

Snaha vnutit demokracii ostatním je projev bezmezné nadutosti. Demokracie je ale také nejlepším lékem proti přílišnému sebevědomí, poněvadž dává obyčejným lidem možnost rozhodnout, zda se jejich lídři chovají domýšlivě nebo zodpovědně. Jedině samoopravné mechanismy opravdu demokratických režimů dokáží zajistit správnou rovnováhu.