Sunday, August 31, 2014
0

Hrátky s důvěrou

CAMBRIDGE – Příští měsíc si připomeneme první výročí pádu ctihodné americké investiční banky Lehman Brothers. Její kolaps znamenal počátek celosvětové recese a finanční krize, jaké svět nezažil od dob velké hospodářské krize ve 30. letech. Od té doby uplynul jeden rok, utratily se biliony dolarů z veřejných peněz a světová politická komunita prošla hlubokým sebezpytováním. Vzali jsme si však správná ponaučení? Obávám se, že ne.

V politické sféře panuje převažující konsensus, že kdyby byla vláda zachránila Lehman Brothers, celá záležitost by přerostla v pouhou škytavku, nikoliv v infarkt. Proslulí investoři i čelní politici vyslovili názor, že v naší ultrapropojené globální ekonomice nikdy nelze dopustit, aby velká finanční instituce jako Lehman Brothers padla. Bez ohledu na to, jak špatně je firma vedená – Lehman Brothers se v podstatě přetransformovala v realitní holdingovou společnost, totálně závislou na pokračující bublině na americkém trhu nemovitostí –, věřitelé velké finanční instituce by prý vždy měli být vyplaceni. Jinak dojde k podkopání důvěry v systém a vypukne chaos.

Když vlády z celého světa dospěly k prozření, že je nutné vyhnout se za každou cenu finanční restrukturalizaci, rozhodily nad bankami (a nad celými zeměmi ve východní Evropě) obrovskou záchrannou síť utkanou z dolarů daňových poplatníků.

Převažující zpětné hodnocení pádu Lehman Brothers je bohužel jen zbožným přáním. V podstatě tvrdí, že bez ohledu na velikost bubliny na trhu nemovitostí, bez ohledu na hloubku úvěrové díry ve Spojených státech (i řadě dalších zemí) a bez ohledu na zašmodrchanost globálního finančního systému nás mohl z potíží jednoduše vytáhnout vysoký růst. Stačilo záplatovat Lehmany, dál čerpat energii z Číny a nic hrozného se prý nikdy nemuselo stát.

Faktem ovšem je, že globální nerovnováhy v cenách dluhů a aktiv se několik let zvětšovaly a prohlubovaly, až dospěly do bodu, kdy už neexistovala žádná jednoduchá cesta ven. Spojené státy vykazovaly všechny varovné příznaky hluboké finanční krize už dávno před Lehman Brothers, jak s Carmen Reinhartovou dokládáme v chystané knize This Time is Different: Eight Centuries of Financial Folly .

Ceny nemovitostí se za krátkou dobu zdvojnásobily, což přimělo americké spotřebitele, aby potlačili jakékoliv myšlenky na spoření. Politici včetně amerického Federálního rezervního systému jednoduše nechali „růstový mejdan“ po roce 2000 běžet příliš dlouho. Bankovní a pojišťovací sektor se nechaly opít zisky a zadlužily se do nadoblačných výšin. Investiční banky proměnily své podnikání způsoby, jimž jejich manažeři a správní rady evidentně nerozuměli.

A nešlo jen o Lehman Brothers. Celá finanční soustava byla naprosto nepřipravena vyrovnat se s nevyhnutelným prasknutím bublin na trhu nemovitostí a úvěrovém trhu. Systém dospěl do bodu, kdy bylo potřeba ho sanovat a restrukturalizovat. A neexistuje žádný realistický politický či právní scénář, v němž by se taková sanace dala provést bez určitého „krveprolití v ulicích“. Pád velké komerční či investiční banky tedy nevyhnutelně posloužil jako katalyzátor akce.

Ponechání Lehman Brothers padnout nebylo problematické koncepčně, nýbrž způsobem provedení. Vláda se měla agresivně vložit do věci a usnadnit rozpletení složitého portfolia derivátů banky, i kdyby si to vyžádalo kreativní právní výklady nebo prosazení nových zákonů upravujících chod finanční soustavy. Připusťme, že je obtížné provést tyto věci přes noc, ale varování byla spousta. Už šest měsíců před pádem Lehman Brothers pomalu zamrzaly globální úvěry a v USA i Evropě se začínala objevovat recese. Pro přípravu se přesto udělalo málo.

Jaký je tedy nynější plán hry? Hovoří se o regulaci finančního sektoru, avšak vlády se bojí otřást důvěrou. Všeobecně se uznává, že kolaps realitní bubliny se musí vstřebat, avšak nikdo nemá žaludek přiznat, že to bude znamenat několik let pomalého růstu spotřeby.

Stejně tak se uznává, že je třeba znovu vyvážit obchodní vztahy mezi USA a Čínou, ale málokdo má představu, jak pokračovat. Naši vládci a politici v hloubi duše přesvědčili sami sebe, že navzdory všem vadám byl starý systém lepší než cokoliv, co si dokážeme představit, a že pouhým obnovením důvěry se všechno napraví – přinejmenším po dobu, kdy budou oni setrvávat v úřadu.

Správné ponaučení z pádu Lehman Brothers by mělo být takové, že globální finanční systém potřebuje velké změny v oblasti regulace a řízení. Současný přístup záchranné sítě bude možná krátkodobě fungovat, ale nakonec povede k nafouknutým a neudržitelným vládním dluhům, zejména v USA a v Evropě.

Asie je dnes možná ochotna Západ sponzorovat, avšak tato ochota nepotrvá věčně. Nakonec si Asie najde alternativy, zčásti i prohloubením vlastních dluhových trhů. Během několika let budou muset vlády západních zemí prudce zvýšit daně, připustit inflaci, vyhlásit platební neschopnost nebo zvolit nějakou kombinaci těchto tří nástrojů. Přestože se to tedy může jevit jako bolestivé, bylo by mnohem lepší začít dávat základní ukazatele do pořádku ihned. Obnovování důvěry bylo a je užitečné i důležité. V konečném důsledku však potřebujeme takový systém globální finanční regulace a řízení, který naši důvěru opodstatní.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured