Po americké invazi do Iráku v roce 2003 dosáhly francouzsko-americké vztahy dna. Bushova administrativa se cítila zrazena diplomatickou taktikou Francie v Organizaci spojených národů, zatímco francouzský prezident Jacques Chirac měl pocit, že se potvrdila jeho nedůvěra v jedinou supervelmoc i jeho volání po multipolárním světě. Dnes, v předvečer francouzských prezidentských voleb, ukazují výzkumy veřejného mínění, že podle tří čtvrtin francouzských voličů by se Francie měla od Spojených států distancovat.

Navzdory dlouhým dějinám vzájemného spojenectví, které sahají až do dob americké revoluce a zahrnují dvě světové války, si Francie vždy zachovávala vůči USA poněkud ambivalentní přístup a válka v Iráku nebyla prvním případem, kdy kontroverzní bezpečnostní politika USA podkopala ve Francii americkou přitažlivost. Výzkumy veřejného mínění ukázaly podobné reakce i po suezské krizi v roce 1956, po válce ve Vietnamu koncem 60. a počátkem 70. let a po rozmístění raket středního doletu v Evropě počátkem let osmdesátých.

Kromě toho se francouzskými dějinami již dlouho vine nit kulturního antiamerikanismu. Některým konzervativcům se nelíbilo syrové rovnostářství americké kultury, zatímco někteří lidé na levici spatřovali v americké víře v trhy symbol kapitalistického vykořisťování dělnické třídy. Po druhé světové válce Francie na nějaký čas zakázala coca-colu a farmář José Bové se stal nedávno lidovým hrdinou, poněvadž zničil restauraci McDonald’s. Francouzi nicméně dál houfně navštěvují nejen McDonald’s, ale i kina uvádějící americké filmy, přestože je jejich dovoz limitován.

Tato rozporuplnost se sice nezmění, avšak francouzsko-americké vztahy pravděpodobně doznají zlepšení bez ohledu na to, který ze tří hlavních kandidátů 6. května ve druhém kole prezidentských voleb zvítězí. Zčásti je to dáno Chirakovým odchodem. Francouzsko-americké vztahy se ovšem začaly zlepšovat již dříve, poněvadž si obě strany uvědomily, že veřejné spory poškozují jejich zájmy. Odchod některých nejříznějších neokonzervativců z Bushovy administrativy v posledním roce také přispěl ke zlepšení situace a někteří Američané si vzhledem k rostoucímu odporu vůči válce v Iráku začínají myslet, že na postoji Francouzů tehdy možná přece jen něco bylo.

Ze tří hlavních kandidátů vyjadřuje nejproameričtější stanoviska konzervativec Nicolas Sarkozy, který také odcestoval do Washingtonu, kde se nechal vyfotografovat s Bushem. Na veřejném vystoupení ve Washingtonu prohlásil, že antiamerikanismus je elitářskou libůstkou, kterou Francouzi obecně nesdílejí. „Faktem je, že Francouzi poslouchají Madonnu, stejně jako předtím s láskou poslouchali Elvise a Sinatru,“ prohlásil Sarkozy. „A všichni francouzští rodiče sní o tom, že jednou pošlou své dítě na americkou univerzitu.“ Podle Sarkozyho „záštiplnost tisku a části francouzských elit vůči Spojeným státům odráží určitou závist k vašemu oslnivému úspěchu“.

Jeden poradce socialistické kandidátky Ségolène Royalové v reakci na to označil Sarkozyho za „amerického neokonzervativce s francouzským pasem“. Royalová si sice dává pozor, aby si neznepřátelila svou socialistickou voličskou základnu, avšak i ona hovoří o potřebě tržních reforem ve francouzské ekonomice a v otázce Íránu a Turecka zaujala zahraničně-politická stanoviska, která mají k americkému pohledu na věc blíže než ta Sarkozyho. Centristický kandidát a bývalý ministr školství François Bayrou má zase v USA příbuzné a vyzval k „třetí cestě“ ve francouzské politice – ta by se měla podobat cestě, jíž se vydali Bill Clinton a Tony Blair.

Kandidáti se liší i v dalších věcech. Sarkozy a Royalová apelují na nacionalismus. Sarkozy se pochlubil, že když působil jako ministr vnitra, vyhostil ze země desetitisíce ilegálních přistěhovalců, a v roce 2005 označil muslimské výtržníky na předměstích za „chátru“. Vědom si ultranacionalistické hrozby ze strany Jean-Marie Le Pena, který se v prezidentských volbách v roce 2002 umístil jako druhý, prohlásil Sarkozy, že chce „hovořit s těmi, kdo se přesunuli ke krajní pravici, protože tito lidé trpí“. Royalová sice Sarkozyho kritizuje, ale i ona brnká na nacionalistickou strunu, když volá po „opětovném vyrvání národních symbolů“ z rukou pravice. Pouze Bayrou odsoudil „nacionalistickou posedlost“, v jejímž znamení se kampaň nese.

Člověk by však neměl těmto rozdílům přikládat příliš velký význam. Všichni tři kandidáti podporují Chirakovu opozici vůči válce v Iráku, všichni budou v jednáních o globálním obchodu bránit francouzské zemědělství a všichni budou prosazovat vedoucí roli Francie v Evropě. Navzdory odmítnutí nové ústavy pro Evropskou unii francouzskými voliči v roce 2005 (což bylo zčásti protestní hlasování proti Chirakovi) všichni tři kandidáti uznávají, že EU byla a je důležitým nástrojem, jak posílit moc Francie ve světových otázkách. Není pravděpodobné, že by se kdokoliv z nich stal americkým pudlíkem.

Francouzská politika takto prostě nefunguje. Nejvyšší francouzští představitelé se často rádi nechávají vidět, jak odolávají americkému tlaku, načež uzavřou kompromis a spolupracují způsobem, který vyhovuje francouzským i americkým zájmům. Třenice s USA jsou proto nevyhnutelné, ale v dlouhodobém výhledu obvykle dojde k plodné spolupráci. Navzdory napětí v posledních několika letech spolupracovaly Evropa se Spojenými státy v Kosovu, Afghánistánu, Libanonu, Íránu i v potírání al-Káidy. Ať už bude výsledek francouzských voleb jakýkoliv, francouzsko-americké vztahy si pravděpodobně zachovají neměnný kurz a je docela možné, že se po prezidentských volbách v USA v roce 2008 ještě zlepší.