Saturday, November 29, 2014
0

Nadchází doba úroků

Jedna vlaštovka jaro nedělá a jeden měsíc normálního růstu počtu pracovních míst a stoupajících cen ve Spojených státech ještě neznamená, že se americká centrální banka nadále neobává hospodářských obtíží a deflace. Přijde však čas, kdy světové úrokové sazby začnou stoupat, poněvadž se centrální bankéři budou připravovat na boj s rostoucí inflací.

Ať už tato chvíle nastane kdykoliv - letos na podzim, v roce 2005, v roce 2006 či v roce 2007 -, budou se Amerika i globální ekonomika potýkat s finanční zranitelností, která odráží úspěch monetárních pobídek při zpomalování poklesu výroby a mírnění nezaměstnanosti v posledních třech letech. Krátkodobé úrokové míry jsou úžasně nízké: pouhá 2% v eurozóně, pouhé 1% v USA a nula v Japonsku. Expanzivní monetární politika byla úspěšná, ovšem pouze v tom, že stlačila úrokové míry na historická minima - a v tom, že přesvědčila investory, že náklady na půjčky zůstanou na současné úrovni ještě dlouhou dobu.

Hlavním výsledkem monetárního stimulu bylo zvýšení cen aktiv: jsou-li úrokové míry velmi nízké a očekává-li se, že velmi nízké zůstanou, pak se vše, co nese nějaký výnos, dividendu či rentu, stává atraktivnějším - a potažmo v peněžním vyjádření cennějším. To vysvětluje velké rozdíly mezi současnými cenami nemovitostí v USA, akcií v New Yorku, Londýně a Frankfurtu i dlouhodobých obligací po celém světě s tím, co by člověk za normálních okolností pokládal za jejich elementární hodnotu.

Co se tedy stane, když centrální banky začnou úrokové míry zvyšovat? V roce 1994 vyvolaly stoupající krátkodobé sazby také růst sazeb dlouhodobých - a pokles cen dlouhodobých obligací -, který byl přinejmenším dvojnásobný oproti tomu, co v té době předpovídaly standardní modely. Úrokové míry v okrajových rozvojových ekonomikách světa navíc rostly mnohem rychleji než sazby ve vyspělém průmyslovém jádru.

Prvním nebezpečím, jehož bychom se měli obávat pro rok 2005 a dále do budoucna - kdy vzestup světových úrokových sazeb s největší pravděpodobností nastane -, je tudíž další vlna finančních krizí v takzvaných nových ekonomikách. Na zemích, jako jsou Mexiko, Brazílie, Turecko, Argentina, Korea, Malajsie a Thajsko, bilance devadesátých let ukazuje, že se růst úrokových sazeb může rozšířit a tok kapitálu se pozoruhodně rychle obrátit bez ohledu na to, jak příznivě vnímají hospodářskou politiku dané země představitelé MMF a analýzy velkých bank.

Růst úrokových sazeb v nových ekonomikách je dnes abnormálně nízký. Mezinárodní peněžní toky - pomineme-li příliv peněžních prostředků do USA - ještě nedosáhly úrovně, kdy již hovoříme o „iracionální nevázanosti", ale ještě stále k tomu může dojít před započetím růstu úrokových měr. To je ovšem alarmující vyhlídka, protože pokud z devadesátých let plyne nějaké ponaučení, pak spočívá v poznání, že by nikdo neměl přeceňovat stabilitu mezinárodních finančních toků.

Druhé nebezpečí pramení z vysokých cen aktiv uvnitř rozvinutého průmyslového jádra. V americké centrální bance zjevně převládá názor - se kterým souhlasím -, že revoluce informačních technologií pokračuje, tempo růstu potenciální výkonnosti v USA zůstává velmi vysoké, a výkonnostní mezera je tudíž relativně široká. Z toho vyplývá, že úrokové míry možná budou muset zůstat nízké po značně dlouhou dobu.

Důvěra v centrální banku je navíc vysoká a poslední zbytky prémie za inflační riziko ze sedmdesátých let již byly z úrokových měr vyždímány. V důsledku toho zůstanou úrokové sazby na poměry osmdesátých a devadesátých let nízké i poté, co se výkon ekonomiky vrátí na svůj potenciál.

To vše je pochopitelně dobrou zprávou pro ty, kdo vlastní aktiva jako dlouhodobé obligace, akcie či nemovitosti. Zvýšení cen dlouhodobých aktiv bylo ostatně pravým důvodem snižování úrokových měr: obohacení držitelů obligací a především vlastníků nemovitostí koneckonců stimuluje jejich výdaje.

Špatnou zprávou však je, že ačkoliv se předpokládá, že úrokové sazby zůstanou ještě nějakou dobu nízké, nezůstanou takto nízké neomezeně dlouho. Podstata spočívá v tom, že se vzestupem úrokových měr dojde k pádu cen aktiv. Právě v takových obdobích - zejména pokud ceny aktiv klesají rychle a výrazně - zjistíme, jak dobře naši centrální bankéři plní svůj hlavní úkol: snižování finanční rozkolísanosti a podporu hospodářské stability.

V takových obdobích rovněž zjistíme, kolik vlastníků dlouhodobých obligací, nemovitostí či akcií je drží nikoliv proto, že pokládají jejich stávající ceny za atraktivní v poměru k cenám elementárním, nýbrž prostě proto, že se jejich cena v posledních několika letech zvyšovala. Toto je pro hospodářské stratégy klíčová otázka, protože ti, kdo si dlouhodobá aktiva koupili díky tomu, že jejich cena v té době zdánlivě bez ustání stoupala, je prodají ihned poté, co se cenový trend začne obracet. Zejména americký obchodní schodek je do budoucna potenciálním zdrojem obrovské nestability, dojde-li k výraznému poklesu cen dlouhodobých aktiv.

Problémy, s nimiž se budou klíčoví stratégové světové ekonomiky během příštích několika let potýkat, se budou zcela jistě lišit od problémů, kterým čelili po prasknutí bubliny NASDAQ. Rizika spojená s inflací jsou pravděpodobně méně nebezpečná než rizika vyplývající ze zhroucení výkonnosti a hrozby deflace. Jak jsme se však poučili v devadesátých letech, to vše ještě neznamená, že se nadcházející výzvy budou zvládat snadněji.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

    Please login or register to post a comment

    Featured