CAMBRIDGE – George W. Bush sice začal uznávat rizika globálních klimatických změn, avšak jeho administrativa se osm let nedokázala postavit v této otázce do čela. To se po amerických volbách v roce 2008 může změnit. Oba prezidentští kandidáti, Barack Obama i John McCain, slibují, že budou brát klimatické změny vážněji.

Emise oxidu uhličitého, skleníkového plynu, který se hromadí v atmosféře a představuje hlavní příčinu stoupajících teplot, jsou vedlejším produktem celé řady běžných hospodářských činností. A protože jsou emise CO2 tím, co ekonomové nazývají „negativní externalitou“ –, emitenti nenesou v plném rozsahu náklady způsobených škod –, existuje jen málo podnětů k jejich snížení.

Podobným příkladem je kouření: část zvýšených nákladů na zdravotní péči spojenou s kouřením musí nést nekuřáci. Na rozdíl od kouření, od kterého lze lidi odradit prostřednictvím daní a regulačních opatření, však neexistuje žádná globální vláda, jež by regulovala nadměrné emise CO2, a státy tak cítí pokušení nechávat nápravu na jiných. Země, jako je Rusko, které by mohlo hospodářsky těžit z teplejší Sibiře, mají navíc jinou motivaci než státy jako Bangladéš – chudá země, kterou vzestup hladiny moře doprovázející globální oteplování pravděpodobně zaplaví.

Někteří vědci předpovídají, že klimatické změny způsobí těžké poruchy, jako jsou přírodní katastrofy spojené s počasím, sucha a hladomory, které mohou vést k enormním ztrátám na životech. Globální oteplení mezi 1,6 a 2,8 stupni Celsia v průběhu nadcházejících třiceti let by mohlo zvýšit hladinu moře o půl metru.

To je konzervativní odhad, a bude-li oteplování pokračovat rychleji kvůli ztrátě odraznosti arktického ledu a uvolňování CO2 a metanu z tajícího permafrostu, mohla by stoupající hladina moře vést k zatopení nízko ležících ostrovů a tím ohrozit přežití celých národů. Současně se v Africe a ve střední Asii stane voda vzácnější a sucho sníží nabídku potravin.

Vnější šoky způsobené změnou klimatu budou mít přímý dopad na rozvinuté ekonomiky. Zaplaví-li rostoucí hladina moře Maledivy, budou dopady klimatických změn stejně ničivé jako jaderná bomba, a i pro Spojené státy a Evropu by například zničení Floridy nebo Nizozemska mohlo být stejně nákladné.

Tyto vnější šoky však mohou mít i nepřímé důsledky, neboť prohlubují nerovnosti mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi a vytvářejí dodatečné stimuly pro masovou migraci do bohatých, méně postižených a adaptabilnějších oblastí. Kromě toho vyvinou klimatické změny tlak na slabé vlády v chudých státech a mohou vést ke zvýšení počtu zkrachovalých zemí a stát se nepřímým zdrojem mezinárodního konfliktu. Generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun v roce 2007 uvedl, že konflikt v Dárfúru „začal jako ekologická krize pramenící částečně z klimatických změn“.

Takové přímé a nepřímé dopady lidské činnosti sice nejsou úmyslně zlovolné jako terorismus, avšak i ony volají po rozšíření našeho pojetí bezpečnosti a přijetí nové politiky.

Existují dva základní nástroje, které snižují emise uhlíku a tím zmírňují globální oteplování. Značný potenciál mají technologické inovace a zvýšená energetická účinnost. Například odlučování uhlíku umožňuje zachycovat a skladovat tento prvek v podzemních geologických útvarech a hlubokých oceánech. Do atmosféry se tak uvolní méně CO2.

Technologické inovace samy o sobě však pravděpodobně nebudou dostatečné. Mezi další základní nástroje patří i ekonomické pobídky a brzdy. Takzvaný systém obchodování s emisemi si klade za cíl kontrolovat uhlíkové emise přidělováním obchodovatelných povolenek. Jako metoda vedoucí ke snížení spotřeby fosilních paliv byla navržena rovněž daň z uhlíku.

Takové nástroje nepřijmou za své všichni. V roce 2007 vystřídala Čína v roli největšího světového producenta CO2 Spojené státy. Zároveň však tato země poukazuje na fakt, že emise USA na obyvatele jsou pětkrát vyšší. Čína, Indie a další země tvrdí, že současný problém způsobil v převážné míře hospodářský rozvoj v bohatých zemích a že je fér, aby rozvojové země nemusely snižovat emise, dokud nedosáhnou úrovně bohatých zemí. To je ovšem recept na globální katastrofu. Světové klima ovlivňují celkové emise bez ohledu na jejich původ.

Čína využívá uhlí, což je palivo s mimořádně vysokými emisemi CO2, na 70% své komerční nabídky energie, zatímco na celkové energetické bilanci Ameriky se uhlí podílí jednou třetinou. Odhaduje se, že Čína v současnosti postaví dvě nové uhelné elektrárny týdně.

Uhlí je v Číně levné a široce dostupné, což je důležité, neboť země se pere o energetické zdroje, aby udržela v chodu mnoho svých energeticky náročných průmyslových odvětví. Vzhledem k tomu, že bomby, kulky a embarga spojené s tradiční bezpečnostní politikou jsou v tomto případě bezpředmětné, co mohou USA a další bohaté země s touto bezpečnostní hrozbou dělat?

Loňská zpráva Mezinárodní energetické agentury (vytvořené po ropné krizi z roku 1973 s cílem poskytovat politické rady průmyslovým zemím) naléhavě vyzvala ke kooperativnímu přístupu k pomoci Číně a Indii, aby se staly energeticky účinnějšími. Jinými slovy je možné, že USA a další bohaté země budou muset ve snaze zabránit nebezpečným klimatickým změnám a v zájmu prohloubení vlastní bezpečnosti uzavřít partnerství s Čínou, Indií a dalšími státy, aby vyvinuly kreativní nápady, technologie a politiku.

Klimatické změny jsou stále více chápány jako jeden z nadnárodních problémů s největšími ekologickými, ekonomickými a bezpečnostními důsledky a silné globální ekologické hnutí neustále zdůrazňuje jejich závažnost. První prohlášení McCaina a Obamy jsou povzbudivá, avšak nalezení mezinárodní dohody zůstane velkou výzvou bez ohledu na to, kdo bude zvolen.