Evropané už přes 50 let společně usilují o užší hospodářskou spolupráci a politické vazby. Letošní přistoupení deseti nových zemí k Evropské unii zahájilo zatím poslední a zřejmě nejdramatičtější kapitolu tohoto procesu. Rozšíření druhého největšího trhu na světě nabízí historickou naději na ekonomické oživení.

Rozšíření ale přináší i výzvy. V období pomalého růstu, přetrvávající vysoké nezaměstnanosti a složitých fiskálních poměrů v některých zemích je pochopitelné, že se starší členové EU občas zaměřují víc na potenciálně rušivé potíže než na naskýtající se příležitosti.

Jde o problémy skutečné, ale jejich řešení se ukrývá právě v nových vyhlídkách rozšířené EU: posíleném obchodu se zbožím i službami, integraci trhů a lepší alokaci kapitálu a konečně případném pozitivním účinku ekonomického sjednocení na kázeň hospodářských politik.

Výhody pro obchod a investice – jde o víc než 450 milionů lidí v 25 zemích – jsou evidentní. Příchod rychleji rostoucích ekonomik střední a východní Evropy se středně vysokými příjmy přináší větší a rozmanitější vnitřní trh s přibývající kupní silou a vzdělanou pracovní silou.

Přijetí eura by mělo napomoci ještě větší obchodní integraci, neboť odstraní kurzové riziko, sníží transakční náklady a posílí cenovou transparentnost a soutěživost. Dosavadní zkušenost dnešních členů eurozóny svědčí o obchodních ziscích ve výši zhruba 10% jen z jednotné měny.

Jeden z prostředků větší integrace byl žel bohu potlačen: volný pohyb pracovních sil. Nejzavedenější členské státy se ze strachu z eventuálních přesunů rozhodly své trhy práce chránit, byť jen přechodně. Několik nových členů zavedlo reciproční restrikce. Je nezbytné, aby všechny členské státy omezovaly tyto umělé bariéry na minimum.

Evropa také může mnoho získat z postupující finanční integrace, jejímž konečným cílem je skutečně celoevropský finanční trh. Napomoci rozvíjet tento trend by měl lepší přístup na trh, reforma trhu a snahy o harmonizaci regulace – včetně těch, které stanovuje Akční plán finančních služeb EU.

Nejbezprostřednějším nositelem integrace jsou přímé zahraniční investice. Podle některých zdrojů by přímé zahraniční investice mezi starými a novými členskými zeměmi mohly být až o 70% nižší, než kolik by zdůvodňovaly fundamentální ekonomické ukazatele.

Obdobně platí, že vzhledem k tomu, že bankovní úvěry soukromému sektoru jsou v nových členských státech hluboce pod západním průměrem, podstatný je i prostor pro růst úvěrové aktivity. Finanční integrace by v nových členských zemích mohla bleskově urychlit finanční rozvoj, mimo jiné prostřednictvím nástupu nových peněžních nástrojů a služeb.

Rozšíření eurozóny slibuje uspíšení další finanční integrace. Prohloubená konkurence a úspory z rozsahu na větších a úžeji sjednocených finančních trzích by měly snížit úvěrové marže, omezit výdaje za zprostředkovatelství a efektivněji rozdělit peněžní prostředky. Větší diverzifikace portfolií a hlubší přeshraniční vazby by měly napomoci sdílení rizik, čímž se region stane odolnějším vůči šokům.

Konečně, pokrok obchodní i finanční integrace se opírá o zdokonalené hospodářské politiky. Nové členské státy by měly nadále usilovat o makroekonomickou stabilitu a finanční kázeň, zejména s ohledem na veřejné finance. Společně se silným a obezřetným dohledem by to mělo pomoci vyrovnat se se zranitelností kapitálového účtu a úvěrovými boomy a položit základ pro případné přijetí eura.

Vskutku, nové členské státy budou muset před vstupem do měnové unie udělat větší pokrok směrem ke konvergenčním kritériím pro úrokové míry, inflaci a veřejné finance. V několika nových členských zemích bude potřeba snížit fiskální schodky podstatným způsobem. Zeštíhlení přílišných sociálních transferů a nároků by společně s řádným využíváním strukturálních fondů EU pomohlo tohoto cíle dosáhnout a zároveň uspokojit potřebu veřejných investic a modernizace infrastruktur.

Zapotřebí bude také pevného dohledu nad finančními trhy, aby se omezila rizika plynoucí z úvěrových boomů, bublin aktiv a volatility finančních trhů. Co se strukturální oblasti týče, kroky ke zvýšení mzdové a cenové flexibility by zlepšily odolnost vůči asymetrickým šokům a dopomohly by konjunkturálním výkyvům nových zemí k lepší sladěnosti se zbytkem EU.

Pro dlouholeté členy rozšíření představuje příležitost připravit veřejné finance na nadcházející demografické potíže. Nejvyšší prioritou by mělo být obnovení věrohodnosti Paktu stability a růstu, avšak dosažení větší stability u dlouhodobého nakládání s veřejnými financemi je těžším úkolem. Je zapotřebí takového přístupu ke stárnoucím populacím, který bude přát růstu, včetně kroků ke zvýšení důchodového věku a podpoře celoživotního vzdělávání.

Rozšíření by také mělo přinést čerstvý stimul pro politiky, které se mají vypořádat se zakořeněnými strukturálními překážkami a zvrátit klesající příjmové vyhlídky. V Lisabonské strategii, přijaté v březnu 2000, si EU stanovila ambiciózní směr, neboť volá po větším důrazu na vývoj a výzkum, dokončení vnitřního trhu, dosažení smělých cílů ve vzdělávání a zaměstnanosti a propagaci aktivního stárnutí – to vše s podporou patřičných makroekonomických politik.

Třebaže se blížíme polovině této desetileté strategie, Evropa je některým svým cílům dosti vzdálená. Nedávná Kokova zpráva posuzující Strategii jasně říká: „Neuspokojivé plnění vychází z přeplněné agendy, chabé koordinace a protikladných priorit.“ S tímto hodnocením se ztotožňuji.

Lisabonskou strategii je třeba znovu zaměřit k cíli. Problémem není produktivita evropských pracujících, kteří mají zaměstnání, ale spíš potřeba zvětšit angažovanost pracovních sil, a to prostřednictvím politik, jež zvýší míru zaměstnanosti a zvrátí trend úbytku týdně odpracovaných hodin. Pružnější trhy práce a reforma nároků na sociální výhody by Evropě dále umožnily vyrovnat se s potřebou vyšší konkurenční schopnosti, aniž by se musela uchylovat k úzkoprsým ochranářským opatřením, jako jsou ty, jež uvalila na migraci pracovních sil.

Rozvoj přístupnosti trhů, konkurenční schopnosti a integrace může Evropě přinést těžké úkoly a určité výdaje. Rozšíření ale vytváří i nové příležitosti. Lepší politiky tyto příležitosti zesílí, což zajistí, že z jejich hospodářských přínosů budou těžit stovky milionů lidí po celé Evropě.