STANFORD – Kalifornie je už dlouho zvěstovatelkou národních i celosvětových trendů (jak báječných, tak přehnaně zhýčkaných) a rodištěm inovací ve všem možném od technologií přes zábavu až po životní styl. Nejvýznamnější technologické firmy na světě stále zahajují činnost v Kalifornii – a umísťují zde svá sídla: Apple, Intel, Cisco, Oracle, Google nebo Facebook, abych jmenoval alespoň několik firem sídlících ve čtvrti, kde vyučuji a bydlím.

Kalifornie byla kdysi zdrojem všeobecně sdíleného růstu životní úrovně a obrovského hospodářského vzestupu. Sídlily zde nejlepší veřejné školy a státní univerzity v Americe. Její občané byli méně sociálně a ekonomicky rozvrstvení než obyvatelé mnoha jiných států USA. Po druhé světové válce se Američané setrvale stěhovali do Kalifornie jako do země příležitostí, která oplývá obrovskými přírodními krásami a zemědělskou půdou patřící k nejúrodnějším na světě.

Pak se ale něco radikálně pokazilo a pochopení důvodů této situace může být zdrojem ponaučení pro státní i regionální vlády všude na světě. Kalifornská ekonomika, která kdysi překonávala zbytek země, dnes značně zaostává. Její míra nezaměstnanosti dosahuje 12,4%, což je více než ve všech ostatních státech s výjimkou Nevady.

V posledních letech se čistá migrace obrátila a statisíce dělníků a jejich rodin opouštějí stát, aby si našly lepší pracovní příležitosti jinde. Kalifornské veřejné vzdělávací instituce, od mateřských školek až po střední školy, dosahují ve standardizovaných testech slabých výsledků. A navíc je tento stát epicentrem prasklé bubliny nemovitostí a krize kolem propadlých hypoték.

Ředitelé firem ze Silicon Valley tvrdí, že nebudou v Kalifornii expandovat kvůli vysokým daním a zatěžujícím pravidlům, v jejichž důsledku je tento stát nekonkurenceschopný. V Kalifornii žije 12% z celkového počtu obyvatel Spojených států, ale současně je mezi nimi přes 31% všech amerických příjemců státní pomoci. Stát má početnou a stále se rozrůstající vězeňskou populaci, přičemž roční výdaje na každého uvězněného odsouzence se rovnají příjmu po zdanění středněpříjmové kalifornské domácnosti.

Celý stát se přitom potácí mezi fiskální tragédií a fiskální fraškou. Guvernér Jerry Brown (který v této funkci působil už v 70. letech) zdědil rozpočtový schodek ve výši 26 miliard dolarů. A to je ještě třeba počítat s blížící se záplavou velkorysých penzí a zdravotních výdajů pro zaměstnance veřejné sféry. Jádrem kalifornského problému je přitom její vyšinutě progresivní daňová soustava, která zahrnuje také nejvyšší daň z příjmu fyzických osob i firem, daň z obratu a spotřební daň z benzinu ze všech amerických států. Pouze daně z nemovitosti jsou zde pod celoamerickým průměrem.

Přibližně polovinu z celkového objemu vybraných daní z příjmu inkasuje kalifornská vláda od jednoho procenta nejbohatších daňových poplatníků ve státě. Vzhledem k extrémní progresivitě je však daňový výnos tak kolísavý, že stát neustále zažívá cykly rychle stoupajících výnosů, po nichž zákonitě následuje kolaps. Během konjunktury se přitom celý výnos utratí, což vládu během poklesu nutí k rozkladným nouzovým škrtům.

Snahy o založení „fondu na horší časy“ ošklivě ztroskotaly. Politická ekonomie kalifornského rozpočtu dovedla experiment s progresivním zdaněním a výdaji do naprostého extrému, což ohrožuje schopnost státu financovat základní služby od vězeňství a parků až po školství a zdravotnictví, ba dokonce i služby, jejichž cílem je pomáhat nejzranitelnějším občanům.

Kalifornské vládě se málokdy podaří splnit požadavek vyrovnaného rozpočtu, zakotvený ve státní ústavě. Nakonec si tedy „dočasně“ půjčí a krátkodobě se zadluží; když se pak tyto půjčky nahromadí, refinancují se pomocí dlouhodobějších cenných papírů. Výdaje se dočasně sníží a daně zvýší, avšak dlouhodobý strukturální deficit přetrvá – toto schéma se dnes opakuje v hlavních městech mnoha amerických států a představuje hlavní důvod současné politické vřavy kolem rozpočtů a odborů ve veřejném sektoru.

Také řadu dalších problémů si Kalifornie způsobila sama. Od výpadků dodávek federální vody ve jménu ochrany jedné drobné rybky, což zdecimovalo zemědělství a připravilo desetitisíce lidí o zaměstnání, až po přísné restrikce místního územního plánování, které ženou ceny domů výše – Kalifornie má zkrátka širokou paletu problémů volajících po řešení.

Značný podíl pomocné a fyzicky náročné práce ve státní ekonomice vykonávají nezákonní přistěhovalci. Vzhledem k absenci rozumného programu pro zahraniční dělníky zůstávají ve stínu a spolu se svými dětmi zatěžují veřejné služby. (V jedné škole v Los Angeles zaznamenal učitel během jediného školního roku příchody a odchody 70 dětí ve třídě čítající 25 žáků a v některých školních okrscích se hovoří více než dvanácti jazyky). Rozsáhlé ekologické a energetické regulace na úrovni státu včetně přehnaně detailního řízení uhlíkových emisí pak v kombinaci s globalizací vyhnaly z Kalifornie velkou část výroby a mnoho pracovních míst pro střední vrstvu.

Mezi státy USA se Kalifornie stále řadí na první místo v oblasti technologií, zemědělství a zábavy. Zároveň je však na špici nebo se jí blíží v oblasti schodků, daňových sazeb a počtu vězňů a vykazuje zdaleka nejvyšší podíl příjemců sociálních dávek k počtu obyvatel. Poslední nebo téměř poslední místo pak zaujímá i v oblasti podnikatelského prostředí, dostupnosti bydlení a ratingu státních dluhopisů (zde je na tom dokonce hůře než přidružený americký stát Portoriko). Výsledný obraz je složitý, ale jeho určujícím faktorem je vyšinutý sociální stát s vysokými daněmi.

Nikdo by neměl Kalifornii odepisovat; tento stát má dodnes několik velice silných stránek. Navíc dokáže proměňovat některé své krátkodobé problémy, jako jsou tlaky plynoucí z etnické a jazykové rozmanitosti (v Kalifornii dnes žije 37% Hispánců a 13% Asiatů), v dlouhodobé výhody v globální ekonomice. Jeho politická garnitura se však bude muset utkat s tvrdou realitou a postavit se čelem ke skutečnosti, že Kaliforňané, kteří neplatí žádnou daň z příjmu (jde téměř o polovinu veškeré pracovní síly), budou muset začít platit za služby a že tyto služby budou muset být pečlivěji zacílené.

Ve zdravé demokracii nemůže platit daně jen polovina populace, zatímco druhá polovina pobírá dávky. Zavádění stále vyšších daní kvůli financování plateb přehnaně velkému okruhu příjemců dávek je receptem na vývoz prosperity jinam. Zároveň je to jeden z kalifornských trendů, který na vlastní nebezpečí napodobují druzí.