Lékařský výzkum zní v poslední době našim uším stále více jako obchod. Genové posloupnosti jsou patentovány; krev je cenným vlastnictvím. Genetici hovoří o „nadějných vyhlídkách“ genetiky. Lidská tkáň je „vyjímána,“ „kultivována,“ a „uskladňována“.

Tento jazyk odráží vzrůstající schopnost přeměny lidské tkáně na výzkumný materiál a klinický produkt. Krev může sloužit jako základ pro umrtvené buněčné linie při biologických studiích a vývoji farmaceutických výrobků. Části předkožky malých dětí jsou používány k produkci umělé kůže. Biopsické tkáně jsou užívány na výrobu léčebných genetických látek. Lidská tkáň, orgány a buňky jsou používány namísto zvířecích tkání na testování farmaceutických a kosmetických výrobků, neboť zvířata jsou drahá a jejich využívání vyvolává řadu protestů.

Tělní tkáň má též komerční hodnotu mimo rámec medicíny. Placenta se používá v šampónech. Kiotech, britská biotechnologická firma, kultivuje lidský pot kvůli feromonům přidávaných do výrobku jménem „ Xcite,“ jenž tvoří kapesníčky napuštěné sexuálním hormonem, který „podtrhne uživatelův sexuální aromatický znak.“ Kary Mullis, genetička, jež získala Nobelovu cenu, založila společnost jménem „Star Gene“, která obchoduje šperky, obsahujícími naklonované DNA rockových hvězd. Cizincem je stále ještě „GeneLink,“ která prodává DNA výbavu ředitelům pohřebních ústavů, aby jim pomohla vyjmout DNA z mrtvých těl.

Výzkum a klinické využití částí těl jsou kontroverzním tématem již od nejranějších dob první anatomické pitvy, která jednou vyvolala Danteskní vizi pekla. Jakmile renesance přinesla vzrůstající zájem o anatomii, krádeže těl se staly lukrativním obchodem mrtvolami, získanými vykrádáním hrobů, podplácením nemocničních ošetřovatelů a dokonce i vražděním žebráků. Komerční účely tohoto obchodu někdy působily roztržky, až do doby, kdy zákony anatomie dovolily používání mrtvých těl popravených vrahů a mrtvých, o něž se nikdo nepřihlásil. Tyto zákony ujišťovaly střední a vyšší vrstvy obyvatel, že jejich těl se to netýká.

Toto napětí dalo předvídat nové dimenze komerčního potenciálního využití lidské tkáně, záleželo jen na podnikatelské představivosti. Ale některé zákony, ustanovující využití buněk, tkání a genů, přece jen existují.

Nejznámější případ představující tělo jako majetek, je případ Johna Moora, pacienta, u kterého se objevila leukémie vlasové buňky. Slezina mu byla odoperována v UCLA Škole medicíny v roce 1976. Ošetřující lékař vpravil určité chemikálie do Moorovy krve, aniž by ho o tom spravil či žádal jeho souhlas. Následně podepsal smlouvu a prodal práva švýcarské farmaceutické společnosti, která měla produkovat léky z Moorovy buněčné linie.

Moore začal mít podezření, teprve až když mu specialisté na rakovinu z UCLA brali vzorky krve, kostní dřeně, kůže a spermatu celých sedm let. Když Moore zjistil, že se stal patentem číslo 4 438 032, zažaloval lékaře za nekalé praktiky a krádež vlastnictví. Jeho ošetřující lékař prohlásil, že Moore se zřekl zájmu o své lidské partie, když podepsal obecný souhlas. Ale Moore cítil, že jeho čest byla pošramocena, jeho tělo zneužito a tkáň přeměněna ve výrobek.

Soud uznal, že lékaři musí před operacíinformovat pacienty o možnosti využití jejich tkáně pro výzkum, ale zároveň zamítl Moorovu žalobu. Kdo by měl mít užitek z částí těla vyjmutých z těla jedince? Soud rozhodl, že by to neměl být pacient, ale lékař a biotechnologická firma. Argumentoval tím, že pokud by byla práva na vlastnictví tkáně přiřknuta pacientovi, „zničilo by to ekonomické podněty k vedení důležitých lékařských výzkumů.“ Toto privilegování biotechnologických firem zapříčinilo jejich dnešní genetickou zlatou horečku.

Takovéto rozpory vznášejí základní otázky: kdo z toho má užitek? kdo na tom tratí? Můžeme se vyhnout zneužití? Měla by být kožní tkáň definována jako odpad, stejně jako materiál v operační misce a tudíž volně dostupná surovina pro komerční výrobky? Nebo má tělní tkáň vrozenou cenu jako část člověka? Jsou geny podstatou jedince a posvátnou částí lidského dědictví? Nebo jsou, jak ředitel SmithKline Beecham významně poznamenal, „měnou budoucnosti“?

Proměňování lidské tkáně ve zboží, často bez vědomí a souhlasu majitele, je problematické, neboť porušuje společenské předpoklady a smýšlení o lidské schránce. Komercializace může podrýt důvěru ve vědu a lékařské zákroky z obavy před zneužitím. Případ Johna Moora naznačuje, že komerční záměry doktorů mohou vést k odebírání většího množství tkáně, než je nutné. Lékaři či instituce s ekonomickým zájmem mohou též ovlivnit rozhodování zranitelných pacientů v nemocnici, kteří odmítají souhlasit s určitými procedurami.

Podněty trhu, který lidskou tkáň považuje za zboží, mohou také podrýt osobní víru. Během druhé světové války odmítali např. Holanďané darovat krev, která by pomohla německým vojákům. Kvůli zneužívání v minulosti odmítají afroamerické ženy odběr plodové tkáně pro prenatální diagnózu, jelikož se obávají jejího dalšího využití.

Obchod lidskými těly narušuje též soukromí. Uložené krevní konzervy a odebraná tkáň poskytují nejen materiál na výzkum, ale také informace o budoucích genetických podmínkách. Lidská tkáň může být použita k identifikaci genetické výbavy jedince (v zájmu pojišťovatelů), či k redefinování politických oprávnění (čehož se obávají američtí Indiáni), či k posílení společenských stereotypů (řekněme pomocí výzkumu nemocí specifických pro rasové skupiny).

Ačkoli ještě není pevně uzákoněná právní norma, která by respektovala kontrolu nad komerčními zájmy o lidskou tkáň, přesto začínáme tušit počátky jakýchsi pravidel souhlasu a nekomodičnosti, vyvinutých k regulaci darování orgánů a rozšířených na tuto oblast. Některé profesionální organizace zdůrazňují potřebu získat pacientův souhlas i v případě, že už byla tkáň z jeho těla vyjmuta.

Dnes existují banky mozkové tkáně, prsní tkáně, krevních konzerv, pupečních šňůr, DNA a tkáňová skladiště ke studiu nejrůznějších nemocí. Každý z nás má někde potenciálně založenou složku se svou tkání. Kdo by měl mít přístup k těmto vzorkům? K jakým účelům mohou být použity? Jak můžeme zajistit plný souhlas s budoucím použitím materiálu lidského těla? V kontextu narůstajícího komerčního zájmu o lidskou tkáň a potenciálu na zneužití, je bezpochyby nutná větší regulace a ustanovení pravidel.