CAMBRIDGE – V době, kdy ropný vrt BP dál chrlí z hlubin dna Mexického zálivu miliony litrů surové ropy, je bezprostředním úkolem zmírnění stále se zvětšující ekologické katastrofy. Lze jen doufat, že se šíření ropné skvrny podaří brzy zastavit a že se stále temnější katastrofické scénáře nenaplní.

Katastrofa však představuje i mnohem hlubší výzvu – otázku, jak mají moderní společnosti přistupovat k regulaci složitých technologií. Rostoucí rychlost inovací jako by zbavovala vládní regulační orgány schopnosti řešit rizika, natožpak je předvídat.

Paralely mezi ropnou skvrnou a nedávnou finanční krizí jsou až příliš bolestné: příslib inovací, nezměrná složitost a absence průhlednosti (vědci odhadují, že známe jen velmi malý zlomek toho, co se děje v hlubinách oceánu). Bohaté a politicky mocné lobby vyvíjejí enormní tlak i na nejpevnější struktury vládnutí. Pro amerického prezidenta Baracka Obamu je neskonale zahanbující, že krátce před vypuknutím katastrofy BP navrhl – byť na nátlak republikánské opozice – značné rozšíření ropných vrtů u mořského pobřeží.

Příběh o ropných technologiích byl stejně jako příběh o exotických finančních nástrojích velmi přesvědčivý a lákavý. Šéfové ropných firem se naparovali, že dokážou vést vrt do hloubky několika kilometrů, pak kilometr napříč a zasáhnout cílové ložisko s přesností pár metrů. Namísto světa s „ropným vrcholem“ a stále se vyčerpávajícími zdroji nabízely nové technologie příslib zvyšujících se zásob po celou další generaci.

Západní činitelé se také nechali svést obavami o stabilitu dodávek z Blízkého východu, kde se nachází vysoký podíl ověřených světových zásob. Některé rozvojové země, zejména Brazílie, navíc objevily u svého pobřeží obrovské potenciální ropné bohatství.

Nyní už nic z toho neplatí. Zdá se, že pobřežní vrty se ve Spojených státech vydají cestou jaderné energetiky, v níž jsou nové projekty na desítky let uloženy k ledu. A jak se často stává, krize v jedné zemi může přerůst v krizi globální, kdy mnoho dalších států radikálně omezí pobřežní a přeshraniční projekty. Bude Brazílie opravdu kvůli ropě riskovat své úchvatné pobřeží, když si nyní všichni připomněli, co se může stát? A co Nigérie, kde další rizika zesiluje občanský spor?

Ropní experti tvrdí, že pobřežní vrty nikdy neměly potenciál představovat víc než jen malý podíl z globální nabídky. Od nynějška však budou panovat větší obavy z hlubokomořského vrtání v jakémkoliv citlivém prostředí. A tento problém se netýká jen ropy. Velkou zprávou současné energetiky je revoluce v technologiích těžby plynu z živičných břidlic. Protože se však významné zásoby nacházejí v blízkosti obydlených oblastí, vlády budou muset své nadšení zkrotit a přemýšlet o vyvážení rizik a přínosů.

Základní problém složitosti, technologií a regulace se týká i řady dalších oblastí moderního života. Nanotechnologie a inovace ve vývoji umělých organismů nabízejí lidstvu obrovský potenciální přínos, neboť slibují vývoj nových materiálů, léků a léčebných metod. Vzhledem ke všem těmto vzrušujícím technologiím je však mimořádně obtížné najít rovnováhu mezi řízením „koncového rizika“ – tedy velmi malého rizika velmi velké katastrofy – a podporou inovací.

Finanční krize jsou v porovnání s tím téměř uklidňující. Spekulativní bubliny a bankovní krize představují už po staletí pravidelný úkaz ekonomické krajiny. A jakkoliv jsou strašlivé, společnost je dokáže přežít.

Faktem je, že lidé, kteří si před nedávnou velkou recesí mysleli, že „tentokrát to bude jinak“, byli usvědčeni z omylu. Přestože však neumíme řešit finanční krize o nic lépe než dříve, zároveň se situace nutně nezhoršuje.

Šéfové vlád zemí skupiny G-20 možná neodvedli při ucpávání díry ve finančním systému tak geniální práci, jak sami tvrdí. Zuřící problémy se suverénními dluhy v kontinentální Evropě a bublající problémy v USA, Japonsku i jinde jsou toho dostatečným důkazem. V porovnání se snahou společnosti British Petroleum ucpat díru v hlubokomořském vrtu však lídři skupiny G-20 vypadají jako všemohoucí.

Pokud kdy existoval budíček vybízející západní společnost, aby přehodnotila svou závislost na stále se zrychlujících technologických inovacích v kombinaci se stále se zvyšující spotřebou paliv, pak by jím rozhodně měla být ropná skvrna BP. Dokonce i Čína se svou strategií „boom hned, ekologie později“ by měla upřeně hledět do Mexického zálivu.

Ekonomie nás učí, že existuje-li obrovská nejistota v otázce katastrofálních rizik, je nebezpečné příliš se spoléhat na to, že se o nastavení správných podnětů postará cenový mechanismus. Mnohem méně toho ekonomové bohužel vědí o tom, jak v průběhu času adaptovat regulaci na složité systémy s neustále se vyvíjejícími riziky a jak koncipovat pružné regulační instituce. Dokud nebudou tyto problémy lépe pochopeny, možná jsme odsouzeni žít ve světě regulací, které své cíle ustavičně přestřelují nebo podstřelují.

Finanční průmysl už dnes varuje, že nová regulace možná přestřelila – tedy že s sebou přinesla nezamýšlený efekt prudkého zbrždění růstu. Brzy se stejné obavy mohou týkat i energetické politiky, a to nejen v případě ropy.

Vzhledem k tomu, jak mnoho je z finančního hlediska v sázce, bude dosažení globálního konsensu obtížné, jak ostatně potvrdilo i fiasko kodaňské konference o klimatických změnách. Rozvinuté země, které si mohou nejvíce dovolit omezit svůj dlouhodobý růst, musí jít příkladem. Vyváženost technologií, složitosti a regulace je bezpochyby jedním z největších úkolů, jimiž se musí svět v jednadvacátém století zabývat. Jen stěží si můžeme dovolit neustále se ve všem mýlit.