LONDÝN – Jak reálná je hrozba inflace pro světové hospodářství? Názor na tuto věc je rozštěpen mezi konzervativní ekonomy a oficiální orgány jako MMF a OECD.

MMF a OECD v příštích několika letech očekávají velice nízkou inflaci. Bývalý předseda Federálního rezervního systému Alan Greenspan ale varuje před nástrahami inflace. Zdá se, že prudký vzestup inflace očekávají i některé trhy s dluhopisy.

Který pohled je správný, má obrovské důsledky pro politiku. Kdyby recesi jako hlavní problém dneška vystřídala inflace, vlády by měly co nejdřív ukončit stimulační politiky (stáhnout peníze z ekonomiky). Bude-li ovšem nadále problémem recese, stimulační politiky by se měly zachovat, či dokonce rozšířit.

Jistou inflaci očekávají všichni. Během éry nízké inflace, která se datuje od počátku 90. let, dosahovaly roční míry inflace ve vyspělých zemích v průměru 2,4 %. Inflační cíle centrálních bank jsou dnes běžně nastavené na 2 %.

Monetaristé tuto éru nízké inflace oslavují jako svůj největší úspěch. Jsou hrdí na expertní „management očekávání“ vykonávaný centrálními bankami.

Měnová politika s tím ale nemá mnoho společného. Nízká inflace vyplynula z kombinace laciné nabídky a nízké poptávky. Asijské ekonomiky, typické nízkými mzdami, vyvíjely obrovský tlak na snižování výrobních cen, zatímco nezaměstnanost ve vyspělém světě dosahovala v průměru 5 až 6 % – zhruba dvojnásobek oproti předchozím poválečným dekádám. Než v roce 2008 udeřila recese, inflace byla na vzestupu, hlavně kvůli vystřelujícím komoditním cenám.

Právě taková je výchozí situace, vzhledem k níž je třeba realitu dnešní inflační hrozby posuzovat. V prvé řadě si povšimněme, že v důsledku recese je využití kapacit nižší než před 15 měsíci: globální výstup se od roku 2008 snížil zhruba o 5 %, ve vyspělých zemích o 4,1 %.

Člověk by očekával, že s poklesem výstupu bude inflace klesat, a přesně to se také dělo. V OECD se inflace snížila z ročního průměru ve výši 3,7 % v roce 2008 na přibližně 0,5 % v roce 2009. Teď se opět začala zvyšovat, ale stoupá z nízké hladiny, hlavně v důsledku obratu v komoditních cenách. MMF a OECD navíc odhadují, že globální inflace se bude léta držet pod průměry z doby před rokem 2008. Jinými slovy, éra nízké inflace přejde v éru ještě nižší inflace.

Jenže jak do toho zapadá rozsáhlé kvantitativní uvolňování (tištění peněz) z poslední doby? Od počátku krize britská centrální banka napumpovala do tamní ekonomiky 325 miliard dolarů, Fed rozšířil americkou měnovou bázi o bezmála bilion dolarů a Čínská lidová banka se stala zdrojem úvěrů v rekordní výši 1,4 bilionu dolarů. Už samotná tato opatření odpovídají 4 % globálního HDP. Jistě to znamená, že inflace je za rohem, nebudou-li tyto peníze rychle staženy, nebo snad ne?

Každému, kdo prošel několika lekcemi kvantitativní teorie peněz, se to jeví jako věrohodný úsudek. Kvantitativní teorie praví, že všeobecná cenová hladina vzroste úměrně zvýšení nabídky peněz. Když tedy v minulém roce nabídka peněz celosvětově vzrostla o 5 %, světové ceny se s krátkým zpožděním zvýší o 5 %.

Jenže jak nikdy nepřestával zdůrazňovat John Maynard Keynes, kvantitativní teorie peněz platí pouze za plné zaměstnanosti. Existují-li v ekonomice nevyužité kapacity, část nárůstu kvantity peněz padne na zvýšení výstupu a nikoli pouze na nákupy výstupu stávajícího.

To je však jen část pravdy. Když odborníci hovoří o „kvantitě peněz“, mají obvykle na mysli M3, obecné měřítko zahrnující bankovní vklady. Zaplaví-li bankovní ústavy peníze centrální banky, není to žádná záruka, že úměrně tomu přibude vkladů, které vznikají v důsledku útrat či půjček.

Japonská centrální banka ve snaze posílit peněžní nabídku v 90. letech nalila do bank obrovské sumy peněz. V jednu chvíli peněz z centrální banky přibylo během roku o 35 %, a přesto se M3 zvýšil jen o 7 %. Údaje z Evropy a USA ukazují, že M3 byl většinu roku 2009 na sestupu, navzdory mimořádně nízkým úrokovým sazbám a kvantitativnímu uvolňování.

Nezáleží na tištění peněz, ale na jejich utrácení. Peníze jsou víc než nehybnou hromadou neužitečného papíru až ve chvíli, kdy se utratí. Centrální banka může peníze tisknout, ale neumí zajistit, aby se natištěné peníze utratily. Mohou se hromadit v rezervách bank či na spořicích účtech anebo mohou vyvolávat bubliny aktiv. V takových případech ale dochází nanejvýš k malému zvýšení nabídky peněz. Nové peníze jednoduše nahradí staré peníze, které zlikvidoval hospodářský kolaps.

Právě proto oficiální údaje ukazují na mimořádně nízké míry inflace v příštích několika letech, vzdor měnové a fiskální stimulaci. Měl by to ale být varovný signál: říkáme-li, že za současné mnohem vyšší nezaměstnanosti se očekává, že inflace zůstane nízká, říkáme vlastně, že v příštích pěti letech dojde k pramalému oživení. Vždyť když se ekonomiky vzpamatovávají z recese, obvykle rostou tempem převyšujícím trend. To znamená, že i růst cen převýší trend. Skutečnost, že nemáme důkazy o tom, že by byly na obzoru vyšší ceny, prozrazuje, že nemáme skutečné důkazy o ekonomickém oživení.

Naše ekonomiky stále přežívají na přístrojích. Zrušení stimulace by v tuto chvíli pacienta zabilo. Hovořit o hrozbách inflace je šíření poplašných zpráv. Měli bychom raději přemýšlet jak zlepšit pacientův zdravotní stav.

Jistěže, různé ekonomiky jsou v různých fázích rekonvalescence a rychlejší růst v některých regionech – například v Číně a Indii – pomůže těm vysílenějším, jako jsou Evropa a Amerika. Pokud se však v příštím čtvrtletí neobjeví solidnější důkazy o oživení, evropští a američtí činitelé by se měli nachystat ke zrychlení a rozšíření výdajových programů. Jinak jejich ekonomikám bude hrozit riziko, že v recesi uvíznou.