Saturday, October 25, 2014
0

Velké přivření očí

CHICAGO – Světový růst v příštích několika letech patrně zůstane přiškrcený, přičemž průmyslové země se budou lopotit s ozdravováním bilancí domácností i vlád a rozvíjející se trhy si budou odvykat od poptávky průmyslových zemí. Zatímco tento úklid po Velké recesi pokračuje, jedna věc už je jasná: zdrojem globální poptávky se v budoucnu stanou miliardy spotřebitelů v Africe, Číně a Indii. Aktivace této poptávky však bude potřebovat čas, neboť to, co se dnes po celém světě vyrábí pro spotřebitele v průmyslových zemích, nelze jednoduše odeslat spotřebitelům na rozvíjejících se trzích, zejména těm chudším z nich ne.

Chceme-li hovořit o miliardách nových spotřebitelů, nikoli o desítkách milionů těch, kdo mají příjmy srovnatelné se středními třídami v průmyslových zemích, musíme si uvědomit, že mnoho spotřebitelů na rozvíjejících se trzích má mnohem nižší příjmy než spotřebitelé v průmyslových zemích a že žijí ve zcela odlišných podmínkách. Mají jiné potřeby a producenti po celém světě je až donedávna povětšinou ignorovali.

Časy se ale mění. Producenti se čím dál silněji zaměřují na lidi, kteří sice nejsou až na dně příjmové pyramidy, ale tvoří nesmírně početnou skupinu poblíž základny.

Indická společnost Godrej například vyrábí novátorskou ledničku zaměřenou na chudé vesničany. Venkovské ženy jsou obvykle nuceny vařit několikrát za den, protože jídla, která připraví ráno, se v horku kazí. Rády by nespotřebované jídlo uchovaly v lednici, čímž by se omezilo plýtvání i čas strávený vařením. Bohužel tam, kde chybí dodávky elektřiny, anebo jsou přerušované, nepřicházely kompresorové ledničky s velkou spotřebou elektřiny v úvahu.

Inženýři společnosti Godrej si povšimli, že pokud cílem není vytvářet led, ale zamezit kažení potravin, postačí, když se lednička ochlazuje na několik stupňů nad nulou. Místo kompresoru pak lze použít mnohem méně energeticky náročný větrák, který nemusí spoléhat na přenosovou síť a může běžet na baterie.

Právě to je hospodárně navržený výrobek, který na rozvíjejících se trzích může probudit obrovskou novou spotřebitelskou poptávku. Firmy v průmyslovém světě si toho všímají. General Electric například osekává funkce svých lékařských zařízení pouze na ty, které jsou striktně vzato užitečné, aby jimi vybavila venkovské kliniky napříč rozvojovým světem. Díky ryze „dostačující“ funkcionalitě jsou přístroje finančně dostupné, aniž by se narušila jejich kvalita.

Během příštího desetiletí růst tohoto typu poptávky v rozvíjejících se zemích pomůže vyrovnat pomalý růst poptávky v průmyslových zemích. Proces ale nelze uspěchat. Vzhledem k vysokým hladinám nezaměstnanosti v průmyslových zemích však tvůrci politik bohužel chtějí růst nějakým – jakýmkoliv – způsobem rychle zvýšit. Agresivní politiky, které uskutečňují, by ale korekční proces mohly ohrozit.

Vezměme si vpád Federálního rezervního systému Spojených států do kvantitativního uvolňování. Je zřejmé, že záměrem Fedu je zvýšit ceny akcií, v naději, že nižší dlouhodobé úrokové sazby popoženou firemní investice. Kromě toho Fed doufá, že nižší dlouhodobé úrokové sazby vytlačí výš ceny aktiv, čímž rozhojní bohatství domácností a posílí jejich motivaci utrácet. Konečně Fed doufá, že projevením ochoty tisknout peníze zvýší inflační očekávání oproti jejich současným úrovním.

Přestože trhy podle všeho očekávají významné úrovně kvantitativního uvolňování, americké firemní investice zůstávají tlumené. Americké domácnosti se zase podle všeho mají na pozoru, aby nerozhazovaly jako v minulosti, bez ohledu na to, jak bohaté se právě cítí.

Fedu se ovšem podařilo posílit očekávání inflace v USA. Jelikož růst úrokových sazeb brzdí předpokládané nákupy dluhopisů ze strany Fedu, čistým důsledkem je, že investoři nevidí adekvátní reálné výnosy z držení dolarových aktiv, což může být jeden z důvodů aktuální devalvace dolaru.

Rozvíjející se trhy mají obavy, neboť jsou přesvědčené, že velice agresivní měnová politika Fedu bude mít na rozšíření americké domácí poptávky jen nepatrný účinek. Spíš poptávku přesune směrem k americkým producentům, podobně jako by učinila měnová intervence. Jinými slovy, kvantitativní uvolňování je zřejmě stejně účinná metoda devalvace dolaru, jako by byl jeho prodej na měnových trzích.

Poněvadž rozvíjející se trhy vědí, že rozjezd domácí poptávky potřebuje čas, nechtějí riskovat krach vývozů do USA tím, že by svým měnám dovolily posilovat vůči dolaru příliš rychle. Zhodnocování svých měn se brání pomocí zásahů na devizových trzích a regulace kapitálu. V důsledku toho stabilní růst poptávky na rozvíjejících se trzích možná nezaznamenáme. Namísto toho by se na světových finančních a realitních trzích mohla objevit nadměrná likvidita a čerstvé bubliny aktiv, což by růst komplikovalo, ne-li torpédovalo.

Kdo v probíhající konfrontaci nad měnami přivře oči první? USA (a další průmyslové země) by mohly argumentovat tím, že mají vysoké míry nezaměstnanosti, a měly by proto mít volnost při zavádění politik posilujících růst, a to i na úkor růstu v rozvíjejících se zemích. Tyto země by zase mohly namítnout, že i velmi chudé americké domácnosti jsou na tom lépe než průměrná domácnost na rozvíjejícím se trhu.

Místo dohadů, na čí straně jsou silnější argumenty, by bylo lepší, kdyby všechny strany svolily ke kompromisu – kdyby všichni přivřeli oči najednou. USA by měly stáhnout svou agresivní měnovou politiku a zaměřit se na nápravu strukturálních problémů své vlastní ekonomiky, zatímco rozvíjející se trhy by měly odpovědět tím, že dovolí, aby jejich měnové kurzy setrvale zhodnocovaly, a tím napomohou růstu domácí poptávky. Je snad příliš, když člověk doufá, že by skupina G20 mohla dojít k takto rozumnému kompromisu?

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured