Monday, September 22, 2014
0

Velká náprava bank

LONDÝN – Současným diskusím o reformě bankovnictví dominují dva různé přístupy: rozbití a regulace. Debata se vrací až do raných dob programu New Deal amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který svedl proti sobě „likvidátory trustů“ a regulátory.

Likvidátoři trustů v bankovnictví zvítězili díky Glass-Steagallovu zákonu z roku 1933, který oddělil komerční bankovnictví od investičního a zaručil se za bankovní vklady. Postupným rozdrolením Glass-Steagallova zákona a jeho konečným zrušením v roce 1999 však bankéři zvítězili nad likvidátory i regulátory a současně zachovali pojištění vkladů u komerčních bank. Právě tento do značné míry neregulovaný systém se v roce 2008 zhroutil, což mělo dopad na celý svět.

Základem prevence další bankovní krize je vyřešení problému morálního hazardu – pravděpodobnosti, že ten, kdo podstupuje riziko a je pojištěný proti ztrátě, bude podstupovat ještě větší rizika. Ve většině zemí platí, že pokud zkrachuje banka, do které jsem vložil peníze, pak mě neodškodní ona, nýbrž vláda. Kromě toho centrální banka působí jako „věřitel poslední instance“ ve vztahu ke komerčním bankám, které jsou pokládány za „příliš velké, než aby mohly padnout“. V důsledku toho mohou banky těšící se z pojištěných vkladů a z přístupu ke zdrojům centrální banky volně hazardovat s penězi vkladatelů – slovy Johna Kaye jsou to „banky s připojenými kasiny“.

Riziko morálního hazardu, které vyvstalo po odstranění Glass-Steagallovy bariéry, začalo být zřejmé po září 2008, kdy byl umožněn pád Lehman Brothers. Sanace se pak začaly ad hoc poskytovat investičním bankám, poskytovatelům hypoték a velkým pojišťovatelům typu AIG, což chránilo manažery, věřitele i akcionáře před ztrátou. (Banka Goldman Sachs získala nárok na půjčky dotované Fedem tím, že se proměnila v holdingovou společnost.) Hlavní část bankovní soustavy tak směla podstupovat riziko, aniž musela platit účet za neúspěch. Nehledě na veřejné rozhořčení je takový systém neudržitelný.

Předčasné odmítnutí zestátnit banky nám ponechalo tytéž dvě alternativy jako v roce 1933: rozbití, nebo regulaci. Z podnětu Paula Volckera, bývalého šéfa Federálního rezervního systému, navrhl prezident Barack Obama jakousi novou formu Glass-Steagallova zákona.

Podle Obamových a Volckerových návrhů by banky nesměly provozovat obchodování na vlastní účet a vlastnit hedgeové fondy a private equity firmy. Navíc by byly omezeny v držení derivativních nástrojů a Obama naznačil, že by žádná komerční banka neměla držet více než 10% celostátních vkladů. Hlavní ideou je snížit riziko, které může podstupovat jakákoliv finanční instituce podporovaná federální vládou.

Alternativní regulační přístup, který prosazují nositel Nobelovy ceny Paul Krugman a předseda britského Úřadu finančních služeb Adair Turner, se snaží využít k omezení riskování regulaci, aniž by měnil strukturu bankovní soustavy. Nové portfolio regulací by zvýšilo kapitálové požadavky bank, omezilo povolenou výši zadlužení a zřídilo Agenturu pro finanční ochranu spotřebitele, jež by chránila naivní půjčovatele před predátorskými úvěry.

Otázka však nestojí „buď, anebo“. Ve svém vystoupení před bankovním výborem amerického Senátu na počátku února se Simon Johnson z Massachusettské univerzity přihlásil k Volckerovu přístupu, ale současně přivítal „dramatické“ posílení kapitálového poměru (capital ratio) komerčních bank – ze zhruba 7% na 25% – a zdokonalení postupů při bankrotu prostřednictvím „závěti sepsané za života“, která by některá aktiva zmrazila, zatímco jiná ne.

Mnoho detailů obsažených v Obamově balíku pravděpodobně nepřežije (přežije-li vůbec samotný plán). Existují však silné argumenty proti principům jeho přístupu. Kritikové poukazují na skutečnost, že 90% bankovních ztrát představovaly „obyčejné špatné úvěry“ komerčních bank. Klasickým případem je britská Royal Bank of Scotland, což není investiční banka.

Hlavní ztráty zaznamenaly komerční banky v oblasti obytných a komerčních nemovitostí. Lékem zde není rozbití bank, nýbrž omezení objemu bankovních půjček tomuto sektoru – například donucením bank, aby držely určitý podíl hypoték ve svém portfoliu, nebo zvýšením objemu kapitálu, který je zapotřebí držet oproti půjčkám na komerční nemovitosti.

Řada zemí s integrovanou bankovní soustavou navíc žádnou ze svých finančních institucí zachraňovat nemusela. Kanadské banky nebyly příliš velké, než aby mohly padnout – byly jen příliš nudné, než aby mohly padnout. V Kanadě není nic, co by mohlo konkurovat moci Wall Streetu nebo londýnské City. To vládě umožnilo plavat proti proudu finančních inovací a deregulací. Nejtěžší ztráty naopak utrpěly země jako USA a Velká Británie, jejichž politicky dominantní finanční sektory si konkurují ve snaze ujmout se finančního vedení světa.

To regulátorům navzdory dobrým úmyslům uniká. Podstatou boje mezi oběma přístupy není otázka finanční ekonomie, nýbrž otázka moci. Jak ve svém kongresovém vystoupení uvedl Johnson, „řešení opírající se o chytřejší a lepší regulační dohled a korektivní kroky neberou v potaz politická omezení regulace a politickou moc velkých bank“.

Navrhovaná řešení předpokládají, že regulátoři dokážou identifikovat rizika excesů, bránit bankám v manipulaci s regulacemi, odolávat politickému tlaku, aby nechali banky na pokoji, a ukládat kontroverzní korektivní opatření, „která budou příliš složitá, než aby se dala obhájit na veřejnosti“. Stejně tak předpokládají, že vlády budou mít odvahu regulátory podpořit, až je budou protivníci obviňovat ze socialismu a zločinů proti svobodě, inovacím, dynamice a tak dále. Toto sborové spílání už ostatně započalo pod taktovkou šéfa Goldman Sachs Lloyda Blankfeina.

Existuje i další zajímavá paralela s programem New Deal. Roosevelt protlačil Glass-Steagallův zákon Kongresem během prvního sta dnů od své inaugurace. Obama čekal s návrhem reformy bankovnictví déle než rok a je nepravděpodobné, že jeho návrh projde. Není to jen proto, že bankovní krize v roce 1933 byla hlubší než ta dnešní; je to i proto, že mezi myšlenkou a realizací dnes stojí daleko mocnější finanční lobby. Mají-li reformátoři zvítězit, musí být připraveni na boj s nejsilnějšími partikulárními zájmy na světě.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured