Sunday, August 31, 2014
0

Začátek konce na Guantánamu

„Válka proti teroru“ přiměla demokracie zápolit s tím, v jakém rozsahu si mohou dovolit chránit občanská práva a svobody jak svých vlastních občanů, tak cizinců. Debata je nejprudší ve Spojených státech, kde pravidelně slýcháme oblíbenou frázi, že ústava není „sebevražedný pakt“ a že národní bezpečnost může ospravedlňovat mimořádná opatření. Některá opatření – neoprávněné prohlídky bankových záznamů a odposlechy telefonních hovorů – narušují svobodu všech. Jiná – jako nejnechvalněji proslulé věznění zhruba 450 údajných muslimských bojovníků v zálivu Guantánamo – doléhají na osoby považované za nepřátele.

Obklopena obviněními ze zneužívání moci, vláda prezidenta George W. Bushe si před časem uvědomila, že internační tábor v Guantánamu nemůže provozovat navždy. Nechtěla si ovšem zopakovat zkušenost se soudním procesem se Zacariasem Moussaouim, při němž byl údajný dvacátý únosce z 11. září 2001 uznán vinným a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody až po bezpočtu propagandistických odvolání z lavice obžalovaných. Bushova administrativa tedy navrhla střední cestu: vojenskou komisi sestavenou z vojenských soudců, která by obžalovaným přiznávala méně práv a znemožňovala odvolání k civilním soudům.

Nejvyšší soud USA ve svém nedávném rozhodnutí v kauze Hamdan versus Rumsfeld řekl své ne: Bushovo uplatnění výkonné moci zašlo příliš daleko. Rozhodnutí bude mít ve svých důsledcích trvalý vliv na americké ústavní uspořádání.

Sálim Ahmad Hamdan pracoval jako osobní řidič Usámy bin Ládina. Kromě převážení svého šéfa a účasti na schůzkách už ničím k podpoře teroristických útoků ze září 2001 nepřispěl. Práce šoféra a obeznámenost se záměry al-Káidy přesto na armádu zapůsobily jako fakta dostačují k tomu, aby jej obvinila z účasti na spiknutí s cílem usmrtit civilní osoby a podílet se na teroristických činech.

Když jeho soudní proces započal, žalobce se pokusil Hamdana vyloučit ze síně na dobu výpovědi svědka proti němu. Vláda chtěla chránit své zdroje. Avšak tento neobvyklý postup, povolený ve vojenských komisích, se dostává do střetu s uznávanými zásadami federálního, ústavního i mezinárodního práva. Obhajoba se okamžitě u federálního soudu domáhala příkazu znemožňujícího pokračování procesu.

Federální soud prohlásil, že podle Ženevských konvencí má Hamdan coby válečný zajatec nárok na soudní jednání, které se řídí týmiž postupy jako jednání, při němž by byli souzeni vojáci země, která jej zajala, tedy americký válečný soud. Nejvyšší soud se ovšem vyhnul otázce, zda je Hamdan válečný zajatec, a namísto toho prohlásil, že konflikt spadá pod článek III všech Ženevských konvencí, který se uplatňuje na ozbrojené konflikty „jiného než mezinárodního charakteru“. V takových případech existuje povinnost zaručit, že všechny rozsudky budou vyneseny „soudem, který je zřízen obvyklým způsobem a poskytuje všechny justiční záruky, jež civilizované národy považují za nezbytné.“ Bylo shledáno, že Bushovy vojenské komise na splnění této normy nedostačují.

Třebaže je diskuse o Ženevských konvencích a procesních právech důležitá, pronikavější část názoru většiny z pera soudce Johna Paula Stevense se týká mezí válečného práva a konkrétně toho, zda spiknutí, z něhož byl Hamdan obviněn, představuje porušení tohoto souboru zvykového mezinárodního práva.

Všichni se shodnou, že podle práva USA se jurisdikce vojenských tribunálů omezuje na porušení válečných zákonů, takže pokud nelze vznést obvinění ze spiknutí, Hamdan ani další jemu podobní nemohou být souzeni před žádným vojenským soudem, nejen před ad hoc komisemi. Aby vyřešil otázku, zda konspirace představuje zločin podle válečného práva, soudce Stevens se držel argumentů vypracovaných v přípravném spise, který jsem předkládal jménem Expertů na spiknutí a válečné právo.

Válečné právo, vyvodil soud, musí reflektovat konsenzus všech právních systémů. Konspirace, coby samostatný trestný čin, je však vlastní angloamerickému zvykovému právu. Tento argument byl dobře znám už od norimberských procesů, kde byla odmítnuta obvinění ze spolčení s cílem spáchat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Soudce Stevens citoval Telforda Taylora, hlavního žalobce v Norimberku, který vznesl stejný argument ohledně podivnosti obvinění z konspirace u mezinárodních tribunálů.

Navíc v období po druhé světové válce diskuse o mezinárodním právu od všech odkazů na obvinění ze spolčení v tichosti upustily. Popravdě nešlo o otevřeně vyhlášený proces, ale směřování je nepopiratelné. Soudce Stevens napsal: „Zločin ‚konspirace‘ … se nevyskytuje ani v Ženevských konvencích, ani v Haagských konvencích – hlavních úmluvách týkajících se válečného práva.“ Mohl přidat ještě Římský statut a rezoluce OSN ustavující ad hoc tribunály pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu.

Jsem přesvědčen, že odmítání obvinění ze spolčování ze strany mezinárodního společenství je správné, neboť mezinárodní trestní řízení se zaměřují na spravedlnost post hoc – na souzení těch, kdo jsou viněni ze spáchání masakrů a jiných velkých zločinů dotýkajících se mezinárodního společenství. Spiknutí je naproti tomu přiměřené v právním systému, který klade důraz na včasné policejní zásahy, ještě před vykonáním zločinných plánů. Včasný zásah je možný ve vnitrostátním právním systému, ale neexistuje žádná mezinárodní policejní síla, která by mohla podobnou funkci zastat.

Bushova administrativa je tak ponechána v nepříjemném postavení. Nechce osoby zadržované na Guantánamu žalovat u federálních soudů, ale je nepravděpodobné, že by je mohla zažalovat podle válečného práva, jak se vysvětluje v rozhodnutí Hamdanovy kauzy.

Třebaže případ Hamdan uznává legitimitu zadržování nepřátelských bojovníků až do skončení válečného stavu, činit tak nadále je neudržitelné. Mezinárodní společenství nebude tuto formu hromadného preventivního zadržování za situace vytrvalých obvinění z trýznění a mučení akceptovat. Dříve či později si Bush bude muset vybrat buď žaloby u federálních soudů, nebo uzavření tábora.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured