PAŘÍŽ – Od příchodu prezidenta Baracka Obamy do Bílého domu došlo mezi Evropou a Spojenými státy k nepopiratelnému sblížení. Je však možné, že na hlubší a podstatnější úrovni emocí a hodnot se propast mezi dvěma břehy Atlantiku rozšířila?

V Americe dnes v důsledku globální hospodářské krize zavládlo mnohem víc kolektivní naděje a mnohem víc individuálního strachu. V Evropě ale platí opak. Tady se člověk setkává se slabší kolektivní nadějí a slabším individuálním strachem. Důvod tohoto kontrastu je jednoduchý: USA mají Obamu a Evropa má sociální stát.

Co lze udělat na podporu „amerikanizace“ Evropy v politickém smyslu a „evropeizace“ Ameriky ve smyslu sociálním? Povzbuzeni prezidentem, který ztělesňuje návrat naděje, inspiruje a zároveň uklidňuje, Američané začínají věřit, že to nejhorší z hospodářské krize už mají za sebou.

Co bylo zkraje letošního jara pouhým „zábleskem naděje“, abychom použili Obamova obratu, se stává serióznějším pozitivním trendem. Američané, čerpající kolektivní vzpruhu z přirozeného optimismu a hlubokého vlastenectví, si osvojili slogan z prezidentovy kampaně: „Ano, můžeme.“

Naproti tomu když na osobní situaci mnoha jednotlivých Američanů pohlédneme evropskýma očima, krajní individualismus, který je klíčovou součástí amerického optimismu, vypadá jako nepřijatelný sociální skandál. „Stanová městečka se plní oběťmi hospodářské krize,“ ohlašoval před měsícem titulek na přední stránce amerických novin s obrovským nákladem. Žurnalisté přinášejí tragické příběhy příslušníků americké střední třídy, kteří ztratili práci i domov a bez jakéhokoli sociálního zabezpečení jsou potenciálně v ohrožení života.

Kdo vám zaplatí nákladnou léčbu rakoviny, když přijdete o zdravotní pojištění, které se vázalo na vaše zaměstnání? Je mýlkou se tak jako někteří zarputilí zastánci volného trhu domnívat, že neexistence sociální ochrany člověka posiluje. Ctižádostí země a společnosti zrozené z principů osvícenství přece nemůže být vytvořit národ po zuby ozbrojený střelnými zbraněmi, ale naprosto bezbranný při střetu s nemocí.

Navíc ve společnosti, která „žije, aby pracovala“, kde zaměstnání představuje velice významnou složku identity člověka, destabilizuje ztráta pracovního místa ještě víc než v kultuře, která „pracuje, aby žila“, jako třeba v Evropě. Výmluvný je pohled Američanů na odchod do důchodu: obávají se ho. Co budou dělat?

Tento úhel pohledu nepramení pouze z ekonomiky, třebaže se dnes značná část starších Američanů hrne zpět do práce, neboť hospodářský pokles ruinuje jejich penzijní pojištění. Geografická odloučenost rodin, vycházející z americké rozlohy a mobility, způsobuje, že spojení mezi penzí a úlohou prarodiče je v USA méně praktické než v Evropě.

V Evropě je přitom nesporně méně kolektivní naděje a zřejmě o něco méně individuálního strachu. Evropské společnosti, snad proto, že jsou starší a cyničtější, si zřejmě libují v „kolektivní mrzutosti“, z níž se ne a ne vymanit.

Rekordní úroveň neúčasti v nedávných volbách do Evropského parlamentu je dalším důkazem tohoto sílícího cynismu a odcizení. Samozřejmě že není možné ani žádoucí „klonovat“ Obamu ve všech 27 členských státech Evropské unie. Co by ale pomohlo snížit deficit naděje, jenž dnes Evropu svírá?

Odpověď není ani zdaleka jasná. Evropa trpí nedostatkem lídrů, kteří dokážou mluvit jejím jménem, a nedostatkem ctižádosti (co je vlastně teď kolektivní ambicí Evropanů, když se na EU pohlíží spíš jako na součást problému než řešení?). Především ale Evropa trpí deficitem totožnosti, neboť se zdá, že dnes vůbec nikdo neví, co znamená být Evropanem. Amerika naproti tomu má, zdá se, hojnost všeho, co Evropa postrádá.

Takto formulované se evropské těžkosti jeví jako nepřekonatelnější než ty americké. Není však vůbec jisté, že reformovat systém zdravotního a sociálního pojištění a zmírnit tak individuální obavy svých občanů bude pro USA snazší než pro Evropu podnítit své občany k pocitu kolektivní naděje.

Ve skutečnosti by Evropa a Amerika měly představovat zdroj vzájemné inspirace, která by v jedné ztlumila důsledky nerovnosti na obyčejné lidi a v druhé oživila pocit naděje.