BARCELONA – Centrální bankéři a regulátoři mají sklon k obavě, že přílišné konkurenční soupeření ve finančním sektoru zesiluje nestabilitu a riziko systémového selhání. Úřady na ochranu hospodářské soutěže mají naopak sklon k přesvědčení, že čím silnější konkurence, tím lépe. Obě strany nemohou mít pravdu.

Mezi konkurenčním bojem a stabilitou je určitý kompromis. Silnější konkurenční tlak skutečně může zesilovat křehkost bilancí bank a náchylnost investorů k panice. Může také nahlodat hodnotu licence jednotlivých institucí.

Banka s hubenými maržemi a omezenými závazky nemá mnoho co ztratit a bude mít tendenci hazardovat – tendenci, již ještě zhoršuje pojištění depozit a politiky zohledňující „banky příliš velké na krach“. Výsledkem bude větší motivace brát na sebe riziko. Důkazy o zvrácené motivaci k riziku jsou u bank blízkých krachu v liberalizovaných systémech skutečně nezvratné.

Právě proto začaly krize co do počtu i závažnosti sílit poté, co byla v 70. letech ve vyspělém světě, počínaje Spojenými státy, spuštěna liberalizace finanční soustavy. Tato nová zranitelnost je v ostrém kontrastu ke stabilitě přeregulovaného období po druhé světové válce. Krize během 80. let v USA (zapříčiněná americkou obdobou „kampeliček“) a během 90. let v Japonsku a Skandinávii ukázaly, že finanční liberalizace bez řádné regulace vyvolává nestabilitu.

V ideálním světě by bylo možné kompromis mezi soupeřením a stabilitou regulačně rozptýlit důmyslnými mechanismy rizikového pojištění, věrohodnými postupy likvidace a reorganizace, podmíněně směnitelnými instrumenty a kapitálovými požadavky s navýšením pro systémové instituce. Problém je v tom, že regulace se vší pravděpodobností selháním trhu zcela nepředejde: kompromis mezi konkurencí a stabilitou lze lépe nastavit, ale ne eliminovat.

Tak například britská Nezávislá komise pro bankovnictví (ICB) navrhla, aby se maloobchodní aktivity hermeticky oddělily od investičního bankovnictví do samostatně kapitalizovaných divizí bankovního holdingu. Jedná se o kompromis usilující o minimalizaci pobídek k hazardování s veřejným pojištěním, který ovšem u bankovních činností umožňuje určité úspory z rozsahu.

Ďábel se ale ukrývá v detailu a kompromis mezi soupeřením a stabilitou zůstane, i když se naplní ten nejoptimističtější scénář. Jeden nedostatek navrženého opatření tkví v tom, že krize postihla jak všeobecné, tak specializované banky. Navíc z definice hranice mezi činnostmi maloobchodního a investičního bankovnictví vyplyne významná přechodová zóna a vyvolá zvrácené pobídky.

Dále přetrvává problém regulatorní hranice: rizikové aktivity se mohou přesunout do oblastí, kde je regulace laxní a zopakovat potíže se stínovou bankovní soustavou, jichž jsme byli svědky za krize. Podniky činné v investičním bankovnictví by tudíž mohlo být nutné zachraňovat, pokud by představovaly systémové riziko.

Obří regulatorní selhání, jež odhalila finanční krize propuknuvší v roce 2008, zdůrazňuje potřebu soustředit se na reformy, které zajistí vhodné pobídky pro banky. Připustíme-li však, že vodítkem do budoucna je minulost, měli bychom mít na paměti meze regulace. Britská ICB správně podotkla, že vzhledem k současnému chatrnému regulatornímu rámci existuje prostor pro zlepšení konkurenční soutěže i stability, avšak bylo by pošetilé pokoušet se o naprostou eliminaci tržních sil v bankovnictví.

Koncepce optimální regulace musí zohledňovat intenzitu konkurence v různých segmentech bankovnictví. Míře tření a rivality v bankovním sektoru by kupříkladu měly odpovídat kapitálové náklady, přičemž ve vypjatěji konkurenčních prostředích by měly platit přísnější požadavky.

Z toho tedy plyne, že prozíravá regulace a konkurenční politika by se v bankovnictví měly koordinovat. Obzvlášť důležité je to v krizových situacích, během nichž by měl být zaveden protokol spolupráce, který by vytýčil hranice mezi likviditní výpomocí a rekapitalizací a stanovil podmínky pro restrukturalizaci, aby se předešlo konkurenčním deformacím.

Jaké důsledky to má pro strukturu trhu? Koncentrace na dobře definovaných vkladových a úvěrových trzích se váže ke konkurenčnímu tlaku. Na koncentrovanějších trzích banky zákazníkům obvykle nabízejí horší podmínky. Krize postihla jak koncentrované bankovní soustavy (například britskou a nizozemskou), tak nekoncentrované (například v USA a Německu). V obou případech přinesla konsolidaci, po níž zbylo méně hráčů s posílenou tržní silou a s postavením instituce příliš velké na krach. Za příklad si vezměme převzetí zmítané HBOS (Halifax/Bank of Scotland) bankou Lloyds TSB v Británii nebo postkrizovou konsolidaci v USA.

To vše by nepředstavovalo až takový problém, kdyby posílená tržní váha splynuvších institucí byla přechodnou odměnou za dřívější prozíravé chování. V takovém případě by vzniklá zvýhodnění postupně ztrácela na významu, neboť do bankovního soupeření by vstupovali noví konkurenti. Jestliže však tržní síla bank roste v důsledku vstupních bariér, utrpí spotřebitelé a investoři.

Bude potřebná aktivní konkurenční politika. Rozsah, ve kterém budou úřady schopny naléhat na silnější konkurenci bankovnictví, bude ovšem zásadním způsobem záviset na regulatorním rámci. Opravme a zpevněme tento rámec a mějme přitom na paměti, že prostý mandát k maximalizaci konkurenčního tlaku v bankovnictví není o nic více možný ani žádoucí než mandát zacílený na naprostou eliminaci nestability.