Saturday, August 23, 2014
0

Bankéřská válka o kapitál

PAŘÍŽ – Téměř každý dnes souhlasí s tím, že banky potřebují víc kapitálu. Christine Lagardeová se rozhodla udělat z tohoto tématu svou první kampaň v roli výkonné ředitelky Mezinárodního měnového fondu. A konvenční analýzy finanční krize se zaměřují na slabou kapitálovou základnu mnoha bank, kvůli níž zůstaly těmto bankám příliš malé rezervy na to, aby vstřebaly ztráty utržené v letech 2007-2008, kdy prudce klesly ceny aktiv.

A tak museli zejména ve Spojených státech a Velké Británii zacelit tuto díru daňoví poplatníci. Stejný katastrofický film se přitom dnes odehrává v eurozóně. Můžeme jen doufat, že bankéře nakonec z hořícího eurověžáku zachrání hrdinové Super-Sarkozy a Wonder-Frau Merkelová – a že se Basilejský výbor pro bankovní dohled postará o to, aby tento film neměl pokračování.

Basilejský výbor navrhl značné posílení kvantity i kvality kapitálu v globální bankovní soustavě. To by znamenalo daleko větší jádrový kmenový kapitál pro všechny banky a řadu dodatečných rezerv – kapitálový konzervační nárazník, proticyklický nárazník a přebytek pro systémově nezbytné instituce –, které by k němu podle vlastního uvážení přidávaly místní regulační orgány. Konečné datum zavedení těchto nových povinností se bohužel odložilo do roku 2019 – v té době už by nemuselo mnoho bank zbývat.

Ve skutečnosti je názor, že banky potřebují víc kapitálu, sice rozšířený, ale nikoliv jednomyslný. Mezi dva významné odpůrce patří Jamie Dimon a Walter Bagehot. Dimon, který působí jako předseda představenstva a generální ředitel banky J. P. Morgan, dává svůj protikladný názor regulátorům nepokrytě najevo a jeho spor s guvernérem kanadské centrální banky Markem Carneym, jenž stojí v čele skupiny navrhující jednotlivé součásti nového režimu, nedávno podle očitých svědků málem přerostl v pěstní souboj.

Walter Bagehot už Carneyho ani žádného jiného regulátora ohrožovat nemůže. Zemřel v roce 1877. Ve své skvělé knize o financích s názvem Lombard Street, která vyšla v roce 1873, nicméně tvrdil: „Dobře řízená banka nepotřebuje žádný kapitál. A žádný objem kapitálu nezachrání špatně řízenou banku.“ Předpokládám, že Dimon, jenž provedl banku J. P. Morgan krizí, aniž potřebovala veřejnou podporu, by na to řekl „amen“.

Regulátoři samozřejmě nemohou jen tak snadno vyžadovat, aby všechny banky byly v Bagehotově smyslu „dobře řízené“. A tak musí mít banky kapitál jako pojistku. Není to špatná náhražka dokonalého úsudku a navíc ji lze alespoň definovat a měřit. Jak velké množství kapitálu je však dostatečné?

I kdyby všichni bankéři v duchu zastávali Bagehotův názor, zároveň si uvědomují, že v zájmu vybudování tržní důvěry musí demonstrovat solidnější kapitálovou základnu, aby přilákali finance v masovém měřítku a uspokojili přísnější požadavky regulátorů. Mezi finančními autoritami a bankami se však otevřela široká propast v otázce nákladů a přínosů mnohem náročnějších pravidel, jejichž dodržování dnes Basilejský výbor požaduje.

Takzvaný „Basel 3“, což je nový globální regulační standard Basilejského výboru pro oblast kapitálové přiměřenosti a likvidity bank, víceméně zdvojnásobí požadovaný kmenový kapitál a zatíží dalšími náklady banky pokládané za „příliš velké, než aby mohly padnout“. Analýza ekonomických důsledků vypracovaná výborem zjistila, že dopad na růst bude mírný, když možná sníží HDP o 0,33% po pěti letech – tato hodnota se bohatě vejde do rozmezí chyby předpovědi. OECD zaujal odlišné stanovisko a odhadl dopad na růst zhruba na dvojnásobek této hodnoty, přičemž v Evropě by měl být ještě vyšší, protože firmy tam spoléhají na bankovní finance daleko více než v USA.

Institut mezinárodních financí (IIF), což je nejvýznamnější sdružení předních světových bank, však zaujímá diametrálně odlišný názor – dopad vyšších kapitálových požadavků by podle něj mohl být mnohem výraznější. IIF se domnívá, že HDP by po pěti letech mohl být o plných 5% nižší a nezaměstnanost o více než 7% vyšší.

Předpověď IIF se může jevit jako panikářská, ale konkurenční odhady jsou založeny na některých fascinujících analytických rozdílech. Regulátoři zastávají názor, že dopad vyšších kapitálových požadavků na ceny úvěrů pro vypůjčovatele bude mírný, poněvadž celkové náklady financí pro banky se příliš nezvýší. Svá tvrzení opírají regulátoři o slavný Modiglianiho-Millerův teorém, z něhož vyplývá, že firma nemůže změnit své kapitálové náklady změnou rovnováhy mezi čistým jměním a dluhem ve své účetní rozvaze. Je-li čistého jmění více, pak by dluh logicky měl být levnější, poněvadž firma (nebo banka) je lépe izolovaná před platební neschopností.

Bankéři uznávají, že v dlouhodobém měřítku by tento teorém mohl platit, ale tvrdí, že zejména vzhledem k nedávným událostem nějakou dobu potrvá, než se podaří investory přesvědčit, že banky jsou opravdu bezpečnější a že bankovní akcie by se měly pokládat za bližší akciím společností zajišťujících veřejné služby, které nesou nižší výnos. Franco Modigliani také tvrdil, že investoři mají „preferované prostředí“ a že vylákat je z něj je spojeno s určitými náklady. To nevěstí nic dobrého pro banky, které jsou v posledních několika letech velmi špatnou investicí. Banky navíc předpokládají, že budou muset držet o něco více kapitálu, než regulátoři navenek požadují, aby si udržely určitou míru jistoty.

Tato hodnocení jsou neobvykle rozdílná. Ačkoliv jsou ekonomové notoricky svárliví, jejich odhady se jen málokdy liší desetkrát. Než se tedy nová pravidla vytesají do kamene, bylo by moudré postoupit tuto záležitost Světovému institutu pro řešení ekonomických sporů se sídlem v Baltimoru.

Žádný takový institut bohužel neexistuje, v Baltimoru ani jinde. Neexistuje nikdo, kdo by mohl nabídnout včasný a především autoritativní názor na otázku, čí předpověď je přesvědčivější. Cena za nevědomost je přitom velmi vysoká.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured