Friday, October 31, 2014
0

Umění financí

PRINCETON – Uprostřed zářijové finanční vřavy došlo v Londýně k pozoruhodné události. Zatímco londýnskou City otřásal kolaps Lehman Brothers a útok na HBOS, aukční síň Sotheby’s zorganizovala rekordní dražbu děl umělce Damiena Hirsta, jejíž hrubý výnos dosáhl přibližně 200 milionů dolarů. V porovnání s hodnotami zmařenými na Wall Streetu to byla malá změna, ale zároveň šlo o pozoruhodné vyjádření důvěry v dílo jednoho umělce.

Finanční bubliny podobné té, která právě definitivně praskla, mají ke světu umění důvěrný vztah. Renesanční Florencie byla odkázána na přízeň rodu Medicejských. Benátky v šestnáctém století měnily bohatství z obchodu s kořením v Tizianova a Tintorettova plátna.

Příštím velkým centrem světového obchodu se stal Amsterdam a také zde úspěšní měšťané prosazovali nový umělecký styl a vytvořili dobu Rembrandtovu. Rovněž velcí finančníci devatenáctého a počátku dvacátého století, lidé jako J. P. Morgan, Henry Frick a Andrew Mellon, utráceli za umění značnou část majetku.

Z jejich hlediska nebylo sbírání uměleckých děl pouze otázkou dobročinnosti nebo projevu veřejného ducha. A stejně tak to nebyl jen velmi drahý koníček. Jejich galerie dávaly viditelným a velmi veřejným způsobem najevo bystrost a úsudek, na nichž závisel i jejich finanční byznys.

Finanční úsudek naproti tomu není ze své podstaty otevřený zkoumání. Závisí na vnitřních dohodách, na předběhnutí trhu. Je nemožné posoudit, kdo dělá dobré sázky a kdo bezhlavě hazarduje. V důsledku toho je užitečné mít nějakou zástupnou činnost, která lidem zvenčí umožní vidět, že proces úsudku a hodnocení skutečně probíhá.

Nedávná éra globálních financí – snad již o ní můžeme hovořit jako o věci minulosti – se od finančního vzedmutí před sto lety lišila. Rovněž její kulturní projevy se jevily jako novátorské.

Pro některé její účastníky sbírání současného umění vyjadřovalo, že se finance staly tvůrčím procesem v mnohem větší míře, než tomu bylo ve světě starých finančníků. Morgan či Mellon sbírali převážně staré mistry ze šestnáctého století, jejichž reputace byla jasně a pevně dána.

Noví sběratelé umění byli naopak spíše jako Medicejští: v podstatě stimulovali novou kulturní tvorbu. Stejně jako v případě jejich investic se účastníci na trzích soudobého umění nespoléhali výhradně na vlastní úsudek, nýbrž i na týmy důmyslných poradců a obchodníků, kteří se dokážou vyslovovat k otázce, jaké trendy nejlépe vystihují ducha doby.

Naivním lidem zvenčí připadal svět soudobého umění matoucí. Proč je kráva naložená ve formaldehydu velkým kulturním počinem? Co mají kusy látky poseté barevnými tečkami roztroušenými v pravidelných rozestupech – produkty Hirstových velkých mechanizovaných dílen – společného s uměleckým novátorstvím či originalitou?

Nebylo však stejné nepochopení ze strany široké veřejnosti charakteristickým rysem stále důmyslnějších finančních produktů, s nimiž se obchodovalo? Zdá se, že povaha rizik s nimi spojených nebyla zřejmá ani regulačním orgánům nebo nejvyššímu managementu firem, které tento byznys budovaly.

Někteří moderní umělci a jejich mecenáši otevřeně poukazují na paralelu mezi současným uměním a novými finančními produkty. Deutsche Bank, nejprominentnější evropská banka sbírající umění, zveřejnila stanovisko akademických expertů, podle něhož jsou zákazníci z řad široké veřejnosti „extrémně konzervativní, nudní, postrádají představivost a nevědí, co chtějí“.

Po finančních implozích, jako bylo prasknutí bubliny technologických společností v roce 2000 nebo krize kolem špatných hypoték v letech 2007-2008, se podobné názory jeví jako arogantní. Paralela mezi matoucím a na první pohled bezvýznamným uměním a nečitelnými finančními produkty spíše zatracuje, než ujišťuje.

Proč se tedy Hirstova aukce setkala s takovým úspěchem? Zčásti to bylo proto, že nabízená umělecká díla zdaleka nebyla nečitelná. Nejdychtivěji očekávaná položka, býk se zlatými rohy a kopyty, dostala bezpochyby záměrně název „Zlaté tele“.

Zájemce hnal ke koupi také další motiv. Tvrdí se, že velké peníze zaplatili ruští kupci, a to právě v okamžiku, kdy se ruský bankovní systém rozpadal. Zároveň výrazně vzrostla poptávka po zlatých špercích. Hledání nefinančních aktiv se jeví jako charakteristické chování v jakékoliv finanční krizi – jako to, co během velkého dramatu hyperinflace ve Výmarské republice vešlo ve známost coby „die Flucht in die Sachwerte“, „úprk k věcným hodnotám“.

Umění funguje také jako úložiště hodnoty. Aby si však kupec mohl být spolehlivostí této funkce jist, musí být přesvědčen o dlouhodobém zhodnocení vytouženého objektu.

Bankéři z období italské renesance kupovali umělecká díla i proto, že jim připomínala nadčasové hodnoty přesahující všední transakce. V akvizici obrazů a soch spatřovali své spojení s věčností. Kdo může říci totéž o produktech Damiena Hirsta?

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured