DILLÍ – Úspěch plodí sebedůvěru a rychlý úspěch vyvolává aroganci. Tak zní v kostce problém, jemuž Asie i Západ čelí v souvislosti s Čínou a který se znovu projevil na summitu skupiny G20 v Kanadě.

Rostoucí hospodářská a vojenská moc osměluje čínskou vládu k prosazování „svalnatější“ zahraniční politiky. Čína sice dříve kázala evangelium vlastního „pokojného vzestupu“, avšak nyní začíná sundávat rukavičky, protože je přesvědčena, že jí narostly nezbytné svaly.

Tento přístup se stal ještě patrnějším po vypuknutí globální finanční krize na podzim roku 2008. Čína si tuto krizi vyložila jako známku úpadku angloamerické verze kapitalismu a oslabení americké hospodářské moci. To potažmo posílilo její dvojí přesvědčení, že její verze státem řízeného kapitalismu nabízí důvěryhodnou alternativu a že její globální nadvláda je nevyhnutelná.

Čínští analytici rozjařeně poukazují na skutečnost, že poté, co Spojené státy a Velká Británie tak dlouho pěly píseň „liberalizujte, privatizujte a nechte rozhodovat trhy“, staly se samy prvními zeměmi, které při první známce potíží zachraňovaly své finanční giganty. Naproti tomu státem řízený kapitalismus dal Číně hospodářskou stabilitu a rychlý růst a umožnil jí přestát celosvětovou krizi.

Jistě, navzdory ustavičným řečem o přehřáté ekonomice čínský vývoz a maloobchodní tržby prudce stoupají a čínské rezervy v zahraniční měně se dnes blíží 2,5 bilionům dolarů, zatímco americké fiskální a obchodní schodky zůstávají alarmující. To pomohlo posílit víru čínské elity v kombinaci autokratické politiky a státního kapitalismu.

Největším poraženým v globální finanční krizi je podle názoru Číny Strýček Sam. Skutečnost, že USA jsou i nadále odkázané na to, že Čína každý týden nakoupí dluhopisy amerického ministerstva financí v objemu několik miliard dolarů, z nichž se financuje propastný americký rozpočtový schodek, je důkazem přesunu globální finanční moci – který Čína v následujících letech zajisté využije k politickému zisku.

V současné době se sice hlavní pozornost upírá na evropské finanční trable, avšak v širším kontextu je Čína přesvědčena, že chronické schodky a zadluženost Spojených států odrážejí jejich relativní úpadek. Když se k tomu připočtou dvě války, které dnes USA vedou v zahraničí – přičemž jedna je stále intenzivnější a stále více se zdá, že ji nelze vyhrát –, dere se čínským představitelům na mysl varování historika Paula Kennedyho před „imperiálním přepětím“.

Vzhledem k těmto okolnostem nemusí rostoucí asertivita Číny mnoho lidí překvapovat. Rada Teng Siao-pchinga – „zakrývejte své schopnosti a čekejte na příležitost“ – se již nezdá relevantní. Čína se dnes nezdráhá dávat najevo své vojenské schopnosti a prosazovat se na mnoha různých frontách.

V důsledku toho se ve vztahu Číny a Západu objevují nová napětí, která se plně projevila na loňském summitu o klimatických změnách v Kodani, kde Čína – coby největší znečišťovatel na světě s nejrychleji rostoucím objemem uhlíkových emisí – chytře odrážela tlak tím, že se ukrývala za rozvojové země. Od té doby Peking tato napětí ještě vystupňoval, když dál manipuluje s hodnotou jüanu, udržuje abnormálně vysoký obchodní přebytek a omezuje přístup zboží vyráběného zahraničními firmami v Číně na svůj domácí trh.

V politických a bezpečnostních otázkách nevzbuzuje Čína o nic menší obavy. Například její rozšiřující se námořní role a nároky hrozí střetem se zájmy USA, včetně tradičního důrazu Ameriky na svobodu moří.

Suchým faktem nicméně zůstává, že hospodářské a vojenské pinožení Ameriky komplikuje její zahraničně-politické možnosti ve vztahu k Číně. USA jako by se dnes více než kdykoliv dříve zdráhaly používat páky, které stále mají, a tlačit na Čínu, aby napravila politiku, jež hrozí pokřivit obchod, prohloubit obrovské obchodní nerovnováhy a rozdmýchat větší soupeření o drahocenné suroviny.

Udržováním podhodnocené měny a zaplavováním světových trhů uměle levným zbožím sleduje Čína predátorskou obchodní politiku. Ta podkopává výrobu v rozvojovém světě více než výrobu na Západě. Tím, že hrozí destabilizovat globální ekonomiku, však Čína ohrožuje i zájmy Západu. Její snaha zajistit si dodávky klíčových zdrojů navíc znamená, že bude i nadále podporovat odpadlické režimy.

Spojené státy se přesto vyhýbají možnosti vyvinout na Čínu jakýkoliv otevřený tlak. Dnešní americká politika až čítankově kontrastuje s razantním uplatňováním pák proti Japonsku v 70. a 80. letech, kdy se tato země stala globálním hospodářským tahounem. Japonsko udržovalo podhodnocený jen a zavádělo skryté bariéry proti dovozu zahraničního zboží, za což si od USA vysloužilo silný tlak – a pravidelné „kroucení ruky“ –, aby udělalo ústupky.

USA dnes nemohou použít stejný přístup proti Číně do značné míry proto, že Čína je zároveň vojenskou a politickou mocností a USA jsou odkázané na čínskou podporu v řadě mezinárodních otázek – od Severní Koreje a Barmy až po Írán a Pákistán. Naproti tomu Japonsko zůstalo plně pacifistickou hospodářskou mocností.

Fakt, že se Čína stala globálním vojenským hráčem dříve než globálním ekonomickým protagonistou, má obrovský význam. Čínskou vojenskou sílu vybudoval Mao Ce-tung, což Tengovi umožnilo cílevědomě se zaměřit na vybudování hospodářské moci země. Než Teng zahájil své „čtyři modernizace“, vymohla si Čína globální vojenské slovo tím, že odzkoušela svou první mezikontinentální balistickou raketu DF-5 s doletem 12 000 kilometrů a vyvinula termonukleární hlavici.

Bez vojenské bezpečnosti, kterou vytvořil Mao, by zřejmě nebylo možné, aby Čína vybudovala svou hospodářskou moc v takovém měřítku, v jakém se jí to podařilo. Třináctinásobná expanze její ekonomiky v průběhu uplynulých tří desetiletí pak generovala ještě větší prostředky k tomu, aby si Čína nabrousila vojenské drápy.

Vzestup Číny je proto stejně tak Maovým jako Tengovým dílem. Nebýt čínské vojenské moci, USA by se k Číně chovaly jako ke druhému Japonsku.