Chceme-li pochopit, jak bude palestinská kauza vypadat bez Jásira Arafata, uvažme, jaké rozličné funkce v�současnosti zastává. Arafat je předsedou výkonného výboru OOP, prezidentem Palestinské národní samosprávy, velitelem palestinských ozbrojených sil a předsedou hnutí Fatáh.

OOP ztělesňuje palestinské národní úsilí o nezávislost a vlastní stát. Je to nejvyšší politický orgán pro všechny Palestince – pro ty žijící v�Palestině, pro uprchlíky i pro další Palestince v�diaspoře. Arafatův nástupce bude muset balancovat mezi jednáními s�Izraelem, který bude požadovat ústupek z „práva na návrat“ uprchlíků do Palestiny, a aspiracemi více než tří milionů Palestinců, kteří se chtějí vrátit do svých domovů, z�nichž byli vyhnáni během válek v�letech 1948 a 1967.

Arafatův nástupce ve funkci prezidenta Palestinské národní samosprávy bude vázán dohodami z�Osla, které vytvořily prozatímní vládu, v�jejímž čele dnes stojí premiér Ahmad Kurája a která nese zodpovědnost za každodenní životy Palestinců na západním břehu Jordánu a v�Gaze. Palestinci se budou muset rozhodnout, zda učiní funkci prezidenta samosprávy silnou, nebo pouze symbolickou, jako je nyní. Druhá možnost by z�Kuráji udělala premiéra obdařeného značnou mocí, což si mnoho Palestinců a nejen jich přeje.

Funkce velitele palestinských ozbrojených sil má sdružovat různé složky palestinské armády, bezpečnostních a zpravodajských služeb pod jediného vůdce, od něhož se očekává, že zajistí vládu zákona. V�těchto složkách však dnes panuje zmatek a po čtyřech letech intenzivních snah Izraele o jejich rozdrcení potřebuje většina uniformovaných palestinských bezpečnostních agentur reorganizaci.

Klíčovým faktorem vnitřní bezpečnosti jsou místní polovojenské oddíly. Tyto jednotky, z�nichž většinu nekontroluje ústřední vedení Palestinské národní samosprávy, jsou oddanější provinčním představitelům než uniformovaným důstojníkům samosprávy. Místní předáci Fatáhu, jako je Marwan Barghútí, mají obrovskou moc nad nacionalistickými ozbrojenými jednotkami, které jsou volně organizovány pod hlavičkou Brigády mučedníků od Al-Aksá.

Barghútí prosazoval a snažil se ve Fatáhu zavést vnitřní volby, když ho zatkli Izraelci. Jako pouliční vůdce, který byl zvolen šéfem studentské rady Birzeitské univerzity, si získal legitimitu tím, že si ho vyvolili jeho kolegové. Když byl zahájen proces v�Oslu, odmítl přijmout jakoukoliv oficiální funkci v�palestinské samosprávě a raději se rozhodl zůstat nablízku místním kádrům Fatáhu. Ať už na Arafatovo místo nastoupí kdokoliv, bude muset zajistit, aby byly tyto brigády spokojeny s�tím, jak je respektováno jejich postavení, požadavky a vedoucí činitelé.

Mocenský boj, který se rozhoří v�postarafatovské éře, se bude v�konečném důsledku soustředit na hnutí Fatáh, jež tvoří páteř OOP. Celosvětové shromáždění vybírá stočlennou revoluční radu Fatáhu, která poté volí dvacetičlenný ústřední výbor, kde se odehraje největší část mocenského zápasu. Mnoho mladých pouličních vůdců bude trvat na mimořádné schůzce revoluční rady, nebo dokonce uspořádá šesté valné shromáždění (které by bylo od roku 1988 prvním). Události posledních měsíců ukazují, že Brigády mučedníků od Al-Aksá přinutily dokonce i Arafata, aby bral jejich požadavky v�úvahu.

Velká část mocenského boje se sice strhne v�nacionalistickém táboře, ale nelze přehlížet ani islamistický tábor vedený hnutími Hamás a Islámský džihád. Ačkoliv je nepravděpodobné, že by se islamisté vměšovali do postarafatovského boje o moc, rozhodně nebudou nečinně přihlížet, pokud se nové vedení vydá směrem, který budou oni pokládat za nesprávný. Nové vedení bude samozřejmě muset dospět s�islamisty k�nějaké dohodě o pravidlech hry, a to jak doma, tak směrem k�Izraeli. Bez takové dohody a v�případě, že nové vedení podnikne proti islamistům rázné kroky, může vypuknout zuřivá občanská válka.

A co je nejdůležitější, má-li si příští palestinský vůdce upevnit pozici, bude muset přijmout některá tvrdá opatření a v�brzké době se prokázat hmatatelnými výsledky. V�paměti veřejnosti stále zůstává zkušenost s�prvním palestinským premiérem, který odstoupil z�funkce kvůli neschopnosti zajistit svému lidu jakékoliv zlepšení situace – zejména osobní a kolektivní bezpečnost, vládu zákona a ukončení chaosu v�palestinských oblastech.

Zmrazení osídlovacích aktivit, propuštění palestinských politických vězňů – včetně Marwana Barghútího – a odstranění stovek kontrolních stanovišť mezi palestinskými městy by současně oživilo pocit naděje, bez něhož žádný palestinský vůdce nedokáže vyjednat to, co si svět přeje: mírové urovnání.

Problémem je, že žádný palestinský předák, ať je jím, kdo chce, nedokáže tyto změny uvést v život. Ty totiž představují hozenou rukavici izraelským okupantům, sousedním arabským zemím i mezinárodnímu společenství vedenému Spojenými státy.