NEW YORK – Probíhající převraty na Středním východě vycházejí z mnoha faktorů: desítek let zkorumpované a autoritářské vlády, čím dál gramotnějších a digitálně propojených společností a závratně stoupajících cen potravin. K dovršení toho všeho prudký populační růst napříč Středním východem (jakož i subsaharskou Afrikou a většinou jižní Asie) vyvolává enormní demografické tlaky.

Počet obyvatel Egypta se kupříkladu během vlády Husního Mubáraka více než zdvojnásobil, ze 42 milionů v roce 1980 na 85 milionů v roce 2010. Nárůst je o to pozoruhodnější, že Egypt je pouštní země a tamní obyvatelstvo se tísní podél Nilu. K rozptýlení schází prostor, a tak se hustoty osídlení zvyšují až na hranice únosnosti. Káhira se proměnila v rozlézající se region, kde se asi 20 milionů lidí bez dostatečné infrastruktury tísní jako sardinky.

Překotný populační růst přináší bobtnající populaci mladých lidí. Polovina egyptských obyvatel je ve věku do 25 let. Egypt, stejně jako desítky zemí po celém světě, stojí před extrémním – a velkou měrou nevyřešeným – úkolem zajistit pro své mladé obyvatele plodné a výdělečné zaměstnání.

Růst zaměstnávání s populačním vzmachem jednoduše nedrží tempo, tedy přinejmenším ve smyslu slušných pracovních míst se slušnými mzdami. Míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (ve věku 15-24 let) v severní Africe a na Středním východě dosahuje 30 % a víc. Frustrace nezaměstnaných a podřadně zaměstnaných mladých lidí se teď přelévá do ulic.

Problém vysoké nezaměstnanosti mladých se však rozhodně netýká jen rozvojového světa. Celková míra nezaměstnanosti ve Spojených státech je asi 9 %, ale mezi lidmi ve věku 18-25 let dosahuje šokujících 19 %. A to zahrnuje pouze mladé lidi, kteří skutečně pracují nebo práci hledají. Řada dalších prostě ztratila motivaci a zcela se stáhla z pracovních sil: nejsou ve škole ani v práci, a zaměstnání nehledají. Mnoho neprotestují, ale mohou skončit ve vězení.

Světové trhy práce jsou dnes vzájemně propojené. Mladí lidé v tak odlišných zemích, jako jsou Egypt a USA, tedy vlastně soupeří o pracovní místa s mladými Číňany a Indy. Měřítko konkurenční schopnosti celosvětově určili čínští pracující s nízkými platy a obstojnou produktivitou a tamní kvalitní infrastruktura (silnice, elektřina, přístavy a komunikace). V Egyptě, USA a dalších zemích proto dělníci s nízkou kvalifikací musí buď natolik zvýšit svou produktivitu, aby jim konkurovali i za slušné mzdy, anebo se spokojit s nesmírně nízkými výdělky či přímo s nezaměstnaností.

Jádrem schopnosti mezinárodně konkurovat je tedy vytváření slušných pracovních míst se slušnými mzdami. K tomu je nutné poskytovat pracujícím kvalitní vzdělání, solidní zácvik v praxi a podpůrnou infrastrukturu. Většinu pracovních míst sice musí vytvořit soukromý sektor, ale elementární podmínky vysoké produktivity musí zajistit veřejný sektor. To je obrovský úkol.

Přiměřeně dobrý výkon ve snaze připravit své mladé lidi a celkově ekonomiku na dravou globální konkurenci odvedl jediný region s vysokými příjmy: severní Evropa, zahrnující Německo a Skandinávii (Dánsko, Finsko, Norsko a Švédsko). Veřejné školství v těchto zemích je vynikající a přechod ze školy do práce často provázejí programy, jako je odborné vzdělávání, jímž proslulo především Německo.

V rozvojových zemích dochází k největším pokrokům tam, kde se zdůrazňují znamenité výsledky ve školství, veřejné investice do infrastruktury a seriózní odborný zácvik. Nejúspěšnějším premiantem je zřejmě Jižní Korea, která se vyznačuje vynikajícími vzdělávacími úspěchy a vysokou zaměstnaností mladých lidí, což ji během jediné generace posunulo z postavení rozvojové země ke statusu země s vysokými příjmy. Jižní Koreji se přitom tento husarský kousek podařil ve vypjatě soutěživém sousedství Číny.

Spojené státy jsou naproti tomu ukázkou nezdaru, kromě mladých lidí z domácností s vysokými příjmy. Americkým dětem vychovávaným v blahobytu se daří získat výtečné vzdělání a po dosažení bakalářského titulu mají dobré vyhlídky najít si práci. Protože však bohatí úspěšně tlačí na daňové škrty a snižování vládních výdajů, u dětí z chudých a dělnických domácností je mnohem nižší pravděpodobnost, že získají kvalitní vzdělání a americká vláda nedokáže zajistit odbornou přípravu ani adekvátní infrastrukturu. Výsledkem je sílící krize nezaměstnanosti mladých lidí mezi chudými a v řadách dělnické třídy.

Země severní Afriky a Středního východu by se měly poučit z východní Asie a severní Evropy a ze všech sil se pokusit předejít americkým neúspěchům. Má-li se v Egyptě, Tunisku i jinde v arabském světě dařit demokracii, nové, reformě smýšlející vlády musí krizi nezaměstnanosti mladých lidí řešit jako svou prioritu.

Země Středního východu by měly vypracovat strategie ke zlepšení kvality vzdělávání a prodloužení školní docházky, investovat do odborné profesní přípravy, zřídit v soukromém sektoru učňovské programy a rozvíjet malé a středně velké podniky. Dále by měly určit klíčové infrastrukturní projekty, jichž je zapotřebí, aby se zajistila produktivita soukromého sektoru. A musí spolupracovat, aby upevnily regionální obchodní integraci a vytvořily mnohem větší trh.

Svržení autoritářští vládci – tuniský Zajn al-Abidín ibn Alí, Mubárak a brzy libyjský plukovník Muammar al-Kaddáfí – si ulili miliardy dolarů ukradené z veřejné kasy. Tyto zpronevěřené peníze by se měly vrátit a vložit do zvláštního fondu na podporu zaměstnanosti mladých lidí.

Navíc jelikož ceny ropy opět vyšplhaly nad 100 dolarů za barel, státy Perského zálivu zažívají zlatý déšť. I ty by prostřednictvím Islámské rozvojové banky měly zřídit zvláštní fond pro zaměstnanost mladých v oblasti. Neexistuje lepší způsob jak zužitkovat bohatství regionu než zajistit, aby životy tamních mladých lidí obohatilo vzdělání, dovednosti a kvalitní pracovní místa.